Materazziho efekt: Proč druhé štveme?

Při světovém fotbalovém poháru v Berlíně roku 2006 stály proti sobě týmy Itálie a Francie. Galy vedl Zinedine Zidane, patrně jeden z nejlepších hráčů světa. Hra končila remízou 1 : 1 a došlo na prodloužení. V 110. minutě italský obránce Marco Materazzi zatahal Zidana za dres. Ten opáčil, že mu jej klidně po zápase nechá, když po něm tolik touží. Ital odvětil: „Raději bych si vzal děvku, jako je tvá sestra.“ Zidane vybuchl a vší silou praštil Materazziho hlavou do hrudi. Tato rána byla jeho posledním gestem v roli profesionálního fotbalisty. Obdržel červenou kartu, Francie bez něho prohrála mistrovství na penalty a Zidane ukončil svou profesionální kariéru. Materazzi se naopak stal národním hrdinou. I když byl krutý posměšek nejspíše vyřčen v zápalu hry, Uriho Gneezyho z Kalifornské univerzity a Alexe Imase z Amsterodamské univerzity inspiroval ke zkoumání toho, zda vyvolávání zlosti u druhých využívají lidé i strategicky, tedy aby cíleně narušili jejich rozvahu.¹⁾

Experimentální ekonomové využili prostý počítačový experiment, tzv. „duel“. Dva hráči od sebe „stojí 20 kroků“ a na monitoru oba postupně volí ze dvou alternativ. Buď udělají krok, což postupně zvyšuje (zprvu mizivou) pravděpodobnost zásahu, nebo vystřelí... Optimální strategií je udělat tolik kroků, až je pravděpodobnost zhruba poloviční, a poté vystřelit. Mnozí hráči však neunesou napětí, riskují a střelí dříve, přestože je šance na zásah nízká. Když se netrefí, prohrávají, a odměnu, zhruba 100 korun, obdrží soupeř.

Těsně předtím, než se hráči pustili do duelu, sehráli ještě jednu krátkou hru. Jeden z dvojice se náhodně stal „diktátorem“ a měl určit, kolik minut nezáživné administrativní práce má druhý hráč, „pracovník“, v závěru pokusů odpracovat (což nešlo odmítnout, když souhlasil s účastí na experimentech a dostal za to zaplaceno). Diktátor mohl být benevolentní a nepožadovat žádnou práci, ale také mohl chtít, aby soupeř odpracoval až 20 minut.

Krátkozraká impulzivní zlost

Jen 6 % z diktátorů nestanovilo žádnou práci, většina určila, aby se pracovníci věnovali administrativě celých dvacet minut, a dobře věděli, proč tak rozhodli. Hráči-pracovníci, naštvaní kvůli nutnosti strávit takovou dobu nudnou činností, stříleli v duelu příliš brzy a své odměny prohrávali.

Aby se ověřilo, zda jejich chování v duelu opravdu vyvolala okamžitá zlostná emoce (a ne třeba dlouhodobá zášť vůči diktátorům či pomstychtivost), proběhla další série pokusů, v níž dělila rozhodnutí diktátora o odpracované době a samotný duel delší pauza. Potvrdilo se, že v takovém případě již pracovníci „vychladli“ a vztek je již k zbrklému výstřelu nesvedl.

Každý z nás na sobě určitě někdy pozoruje, jak jej ovládá vztek, a při zpětném pohledu své chování považuje za hloupé a pošetilé. Občas je to ovšem i naopak. Cítíme, že vztek nás motivuje, přímo vybičuje k výkonu, kterého bychom asi jinak nebyli schopni (vizte také Vesmír 91, 110, 2012/2). Gneezy s Imasem proto uspořádali další pokusy, v nichž by vztek mohl naopak účastníky zvýhodnit. Subjekty tentokrát soutěžily v maximálním stisku dlaní (mačkaly dynamometr). Opět se před samotným pokusem opakovalo rozdělení na diktátory a pracovníky a vítěz následné soutěže ve stisku mohl získat odměnu.

Vyhrávající vzteklouni

Za této situace se chování hráčů proměnilo. Diktátoři již neudělovali dvacetiminutovky, naopak pětina z nich nepožadovala po pracovnících vůbec žádnou práci. A to přesto, že za každých udělených 5 minut mohl diktátor navíc získat zhruba 15 korun odměny! A i tentokrát dobře věděli, proč tak činí.

Pracovníci, kterým někdo přece jen udělil maximum práce, byli totiž tak naštvaní, že byl jejich stisk o třetinu intenzivnější než u pracovníků, kterým nebyla přidělena žádná práce. Vztek vedl k větší síle, k vítězství a odměně. Efekt se i tentokrát projevil jen tehdy, když mačkání následovalo okamžitě po přidělení práce; s delším časovým odstupem se emoce i síla vytratily.

Obě linie experimentů názorně ukázaly nejen celkem zřejmou pravdu, že jsme otroky svých vášní, jež špatně ovládáme. Naznačily rovněž, že někteří z nás dokáží být v běžném životě výbornými intuitivními stratégy a rozlišit, kdy přemíra emocí protivníky vykolejí, a kdy je naopak spíše povzbudí, a podle toho přizpůsobit své chování.

Podobné manipulace se přitom pochopitelně netýkají jen soupeření a zlosti. Stejný tým ekonomů spolu s Kristófem Madarászem již dříve ukázal,²⁾ že vznikne-li u lidí pocit viny, jsou následně ochotní pokles své sebeúcty vykoupit vyššími příspěvky na charitu. Z toho lze vyvodit, že např. pro charitativní organizace vybírající na hladovějící v Africe bude výhodné stoupnout si s fotografií podvyživeného dítěte před restauraci a že při vybírání peněz v podstatě na jakýkoliv účel se dá nejlépe uspět před vykřičenými domy; odcházející klienti budou jistě chtít ulehčit svému svědomí, a tím i peněžence.³⁾