Autentické interiéry národního stylu

Autenticita uměleckého díla a jeho vyznění bývá často skloňovaným tématem zejména při instalaci stálých sbírek v galeriích a muzeích umění. Především sakrální předměty sloužily v minulosti zcela jiným účelům a byly umístěny v naprosto odlišném prostředí, než jaké mohou nabídnout současné galerie. Neméně specifický problém však představuje i prezentace artefaktů užitého umění vyjmutých z jejich původního kontextu či provozu, pro který byly určeny. Zpravidla monotónní vystavení předmětů v muzejních vitrínách anebo náznakové nainstalování, které je však většinou pojednáno jako jakýsi univerzální dobový interiér, vždy představuje jen určitou formu interpretace.

O to více vyniknou předměty, které nejsou poznamenány násilným transferem a mohou být prezentovány v přirozeném prostředí tak, jak si je navykli používat a ukládat jejich někdejší majitelé. Ovšem takových „domácností“ se vlivem politických zvratů v průběhu 20. století a dalších okolností nedochovalo v Česku mnoho. Jeden výjimečně kvalitní interiér se nachází na zámku v Novém Městě nad Metují. Zde se dochoval ojediněle původní soubor apartmánů z první poloviny 20. století, na jejichž vzniku se podíleli přední umělci své doby.

Rod textilních magnátů Bartoňů z Dobenína zakoupil v roce 1908 poměrně zdevastovaný zámek a začal ho upravovat jako svou rezidenci. Novoměstské sídlo zpočátku obnovovali společnými silami bratři Josef a Cyril Bartoňové, ale už o dva roky později koupil Cyril panství včetně bývalého opatství na Zbraslavi u Prahy a po náročné rekonstrukci tam se svou rodinou přesídlil.

Zámky v Novém Městě nad Metují i na Zbraslavi začal pro potřeby nových majitelů adaptovat architekt Dušan Jurkovič. Volba tohoto tvůrce byla motivována zájmem Bartoňů o slovanský výraz, který je pro Jurkovičovy stavby charakteristický. Textilní průmyslníci totiž podnikali v odvětví, kde naráželi na hegemonii německé konkurence, což ještě stupňovalo jejich už tak silné vlastenecké smýšlení. A právě tento akcent měl Jurkovič a po něm i další umělci zdůraznit ve svých návrzích.

Výsledek daného záměru je dobře patrný zejména v souboru pokojů v Novém Městě, které vznikaly v první polovině dvacátých let 20. století podle koncepce Pavla Janáka. Architekt Janák po válce opustil dramatické tvarosloví kubismu ve prospěch politicky ambicióznějšího národního stylu. Janák coby přední český teoretik architektury nově hledal optimální umělecký charakter, který by vhodně definoval národní identitu Československé republiky. K takovému účelu používal odkazy na slovanskou lidovou kulturu, což se projevilo zejména v aplikaci intenzivních barev a drobnopisného ornamentu na architekturu i design, které odkazují ke zdejší vernakulární tradici.

Spojení šlechtické rezidence, moderních průmyslníků a stylu odkazujícího k lidovému umění tak vytváří na zámku v Novém Městě natolik osobitou kombinaci, že neměla ve své době žádnou paralelu. Navíc vzhledem ke zdejší trvalé oblibě rodiny Bartoňů nedošlo během obou totalitních režimů k žádné dramatické devastaci zámku ani k jeho násilné adaptaci pro nové nájemce. Naopak původní prostory se dochovaly až do dnešní doby v jedinečně autentické podobě a v rámci prohlídek je mohou vidět i běžní návštěvníci. A to na rozdíl od zbraslavské rezidence, která po odchodu Národní galerie zůstává veřejnosti uzavřena.