Tajemství zářícího oceánu

Fotografie plachetnice Tary z březnového čísla Vesmíru, ukazující tuto krásku, kterak se svinutými plachtami odpočívá na temné hladině pod překrásně zářící oblohou polárních vod, mi nenásilně připomněly, že s onou fosforeskující nádherou to může být i naopak.

Po celá staletí se totiž námořníci zmiňovali o tajemně zářích vodách oceánů a moří, které v jejich pověrčivých myslích probouzely divoké dohady o tom, co vlastně může tuto podivuhodnou podívanou způsobovat. Na zmínky o podivně zářící vodě či vodě podobné mléku narážíme s udivující jistotou téměř na každém kroku: našli bychom je v Poeových Dobrodružstvích Arthura Gordona Pyma, stejně jako v Plavbě Jitřního poutníka C. S. Lewise. O fascinující nádheře tohoto jevu se zmínil i sám Charles Darwin. Ve svém cestopise Cesta kolem světa¹⁾ (viz též Vesmír 78, 237, 1999/4) napsal:

„Když jsme se za jedné velmi temné noci plavili kousek na jih od La Platy, naskytl se nám podivuhodný a překrásný pohled na moře. Vál svěží větřík a celá hladina, která je ve dne pokryta pěnou, nyní zářila bledým svitem. Koráb hrnul před svou přídí dvě vysoké vlny tekutého fosforu a v brázdě za ním táhla se mléčná stopa. Kam až oko dohlédlo, zářily hřbety všech vln a obloha na obzoru, na níž se odrážela zář těchto modravých plamenů, nebyla tak temně černá jako nebeská báň nad hlavou.“

Darwin se domníval, že světélkování vody způsobuje pravděpodobně rozklad organických částic, my dnes víme, že jde o jev zvaný bioluminiscence (Vesmír 89, 79, 2010/2), ačkoliv v měřítkách, která se naprosto vymykají běžným situacím.²⁾ Tzv. „mléčná moře“ (milky seas) jsou pravděpodobně výsledkem neobvykle silné bioluminiscenční aktivity bakterií a vodního květu mikroskopických řas v povrchových vrstvách oceánu. Bohužel, zkoumat jev ze své podstaty tak pomíjivý a nepředvídatelný není úplně snadné. Díky moderní technice je však jistá minimálně jedna věc: pokud jde o formulace typu „kam až oko dohlédlo“, staří cestovatelé se skutečně nemýlili.

V polovině devadesátých let se totiž s pomocí satelitního sledování povedlo zaznamenat v severozápadní oblasti Indického oceánu v těsném sousedství Somálského poloostrova zářící vodní plochu o rozloze zhruba 15 400 kilometrů čterečních.³⁾ Jen pro srovnání: jde přibližně o stejnou rozlohu, jakou mají dohromady Středočeský a Liberecký kraj.

Inu, další důkaz toho, že není všechno zlato, co se třpytí. Občas jsou to bakterie a řasy.