O tajemstvích, na která je nutno přicházet postupně
| 13. 3. 2014Člověk by býval řekl, že povaha světa je zařízena pěkně po descartovsku: jasně a zřetelně.
Jinými slovy, že pravda je neskrytá, nýbrž zjevná, a je-li přeci jen občas mrška jaksi schovaná, jako třeba v podobě DNA obalené tělesným nosičem, vehikulem, je jen otázkou trochy baconovské přímočarosti, abychom ji rozpletli jako starý svetr, natáhli na skřipec objektivního poznání a vyrvali z ní, co se dá. Příroda není složitá, jen se to s ní musí umět.
Jenže s tou přímočarou jednoduchostí se to nesmí přehánět, ostatně asi jako se vším. Z dnešního úhlu pohledu se zdá téměř k neuvěření, co o úsilí novověké vědy natahovat přírodu na skřipec napsal již v roce 1969 americký teoretický fyzik David Bohm: Je dosti zvláštní […] že zatímco fyzika se mechanicismu vzdaluje, biologie a filosofie se mu přibližují. Půjde-li to takto dál […] budou vědci žijící a myslící bytosti považovat za stroje, zatímco bezduchou hmotu budou považovat za příliš komplexní a jemnou, než aby zapadala do omezených kategorií mechanicismu.1)
Těchto slov se ve svém článku Nová biologie pro nové století z roku 2004 dovolává i jeden z nejznámějších mikrobiologů 20. století Carl Woese. Woese v něm doslova prohlásil: Tak už se přestaňme dívat na organismus jako na pouhý molekulární stroj. Strojová metafora nám jistě umožňuje mnohé pochopit, ovšem za tu cenu, že přehlížíme větší část podstaty biologie jako takové. Stroje, na rozdíl od organismů, nejsou vytvořeny z částí, které by se neustále obnovovaly. Jsou stálé a přesné, protože jsou [někým] jako právě takové vymyšleny a vyrobeny. […] Zatímco stroj je jen sbírkou svých jednotlivých částí, v organismu je skryt jakýsi „smysl celku“ […]. Pokud však organismy nejsou stroji, čím tedy vlastně jsou?2)