Od marnosti k oslavě smylu života

Univerzálním smyslem života je růst, množení, přenos genů do dalších generací. To platí jak pro bakterie ve střevech či chryzantémy na hrobech, tak pro lidi na Zemi. Homo sapiens však na rozdíl od ostatních živáčků disponuje nejen genetickou informací, temnými pudy, slepými instinkty, nýbrž i vědomím, emocemi, dokonce rozumem, který se do jeho života pokouší vpašovat „protipřírodní“ elementy.

Lidským životním cílem v základním provedení je pravděpodobně hmotný dostatek, ono „mít se dobře“. Další cíle směrem „vzhůru“ pak zhruba kopírují Maslowovu pyramidu, od „nejnižších“ potřeb fyziologických až k potřebě seberealizace a duchovního přesahu.

Pokud se ale někoho zeptáme, jaký ve svém životě spatřuje smysl, nejčastěji slyšíme: „Aby po mně něco trvalejšího zůstalo.“ Nezní to špatně, jenže – co to může být? Dynastie? Majetek? Firemní značka? Dobročinná nadace? Klidně taky nevhodná stavba, neurotické děti, pitomý zákon... Ale i kdyby po jednotlivci zůstalo něco vyložené pozitivního (Leo, Wille, Berte a další, slyšíte mě?), vždy je to nahlíženo z pohledu jednotlivce a nějak spojováno s jeho postavením („někam to dotáhl“).

Za sice méně, ale pořád ještě svazující lze považovat i druhý nejčastější typ odpovědi: „Pomáhat lidem, být jim užitečný.“ V dnešním přelidněném světě přemrštěných nároků a přetíženého prostředí už v podstatě nelze pomáhat lidem „beztrestně“, ale pouze na úkor budoucnosti.

Zatracený smysl života! Nebylo by lepší se z té otázky nějak vyzout, znevážit ji, v tom jsme my Češi mistry! Skutečně má život nějaký vyšší, transcendující cíl? Tady je poctivé říci, že lidský život pravděpodobně žádný vyšší smysl nemá. To ale dost lidí nerado slyší. Každému rozumu je totiž vlastní pídění po smyslu věcí včetně smyslu samé jeho existence. Pokud na to věda nestačí, přicházejí na řadu fantazie, umění, víra... A tak smysl života tvoří kupříkladu jeden ze čtyř pilířů existenciální filosofie (spolu se svobodou, samotou a smrtí), proto se o něm tak často pojednává ve slovesném umění.¹⁾

Viktor Emil Frankl, rakouský psychiatr a psychoterapeut s mimořádně drastickou životní zkušeností, učinil spirituální („nejvyšší“) smysl života úběžníkem svého léčebného systému logoterapie (logos je řecky „duch“, „nejvyšší zákon“, též „smysl“). Ochablostí vůle ke smyslu vedoucí k existenciální frustraci trpí mnoho existenčně zajištěných lidí západního světa, alespoň tak lze soudit z toho, že na ně logoterapie zabírá.²⁾

Ale dál. Zatím byla řeč o vesměs ego-, maximálně antropo-centrických smyslech života, jak je shrnul jeden ze zakladatelů vědecké metody Francis Bacon: „Smyslem naší existence je poznávání příčin a skrytých pohybů věcí, rozšíření hranic panství člověka a jeho vlivu na všechno dění.“ To už představuje smysl života značně nadstandardní, takřka de luxe. Jenže – proč nezamířit ještě výš? Pokud bychom chtěli hledat smysl života mimo zájmy jednotlivce, rodiny, národa, lidstva, pak nutně znovu (mihl se už na začátku) narazíme na jeden vzácný, dost možná jedinečný jev, nekonečně složitý, přesto do puntíku vyladěný. V lidském měřítku prakticky věčný. A abych nezapomněl – krásný! Setkáváme se s ním ve výhních pozemských pouští i mrazivých hlubinách polárních moří, projevuje se v měřítcích zlomků mikrometrů i desítek metrů, v počtech jednotlivců i kvantilionů, a především – sami jsme jeho součástí, dokonce tak samozřejmou, že si toho někdy nevážíme. Bios.

Takže ano, poznávat svět a využívat ho ku prospěchu člověka, jak praví filosof, ale především, především!, podporovat fenomén života v celé jeho přirozené rozmanitosti.³⁾ Po pravdě, neznám vznešenější cíl.