Orba jako intelektuální činnost

Rakouská Lesní čtvrť – Waldviertel – patří mezi nejchudší a nejopuštěnější rakouské kraje. V tom se podobá severněji ležící České Kanadě, která minulá desetiletí ležela nejenom na periferii České republiky, ale také na cestě „nikam“, protože hranice byly uzavřeny. Paralelní proces proběhl i na rakouské straně, která díky tomu patří mezi nejzachovalejší části Rakouska, jichž se téměř nedotkla ani suburbanizace, ani turistická výstavba, která ničí Alpy.

Považuji větší část Waldviertelu za krajinu, která se substrátem, reliéfem i charakterem venkovské zástavby podobá Českomoravské vysočině v časovém řezu dejme tomu kolem roku 1930. Díváte se na zapadlou rakouskou vesnici a máte pocit, že tuto krajinu znáte ze Slavíčkových obrazů. Pro Waldviertel je typická dlouhá kontinuita vývoje. Sedlácké rody sedí na svých gruntech dvě či tři staletí. Půda se donedávna neprodávala a pole nescelovala.

Oblast kolem pramenů Rakouské Dyje a v okolí Světlé – Zwettlu – je známá systémy dlouhých polí a remízků. Podle kapliček, starých domů a průběhu starých cest se uvažuje o zachovalé, ještě středověké až barokní parcelaci polí. Půda je většinou ve výborném stavu, protože každá rodinná farma chová krávy na mléko i na hnůj. Oblast jsem navštívil několikrát, naposledy po vytrvalých deštích v červnu roku 2014, kdy mne zajímal rozdíl mezi erozí půd na české a rakouské straně. Už jsme si zvykli, že po deštích vznikají na našich polích stružky a že v dolních částech polí se po dešti hromadí splavená půda. Je to tak obvyklý obraz, že jej považujeme za normální.

Jak si s problémem eroze ve stejné krajině a za stejných klimatických podmínek poradili tradiční sedláci? Podívejte se na obrázek brázd v bramborovém poli. Pole je úzké, sedlák oře nepříliš vhodně po spádnici, protože dlouhý „gotický“ půdorys parcely mu jinou orbu neumožňuje. Aby zabránil erozi, tak poslední tři brázdy v nejnižší části pole jsou kolmé. Srážková voda se v nakypřené půdě s vysokým obsahem organických látek dobře vsakuje, ale přece jenom v dlouhých brázdách stéká dolů. Tam narazí na příčné brázdy, ty ji zadrží a trochu vrátí nazpátek. Má čas se vsáknout. Jenže občas prší skutečně hodně a tehdy se voda přelije do krajní hlubší vsakovací brázdy. Sledujte kudy teče – obkrouží dolní část pole a už mimo snímek pokračuje dalších několik metrů až k jímce vyplněné kameny z pole. Jímka ústí pod polní cestu a na druhé straně vytéká na schválně neobdělaný kousek louky, kde se zbytek srážky během několika metrů vsákne.

Eroze je prakticky nulová a v usazenině převládá hrubě písčitý materiál uvolněný až z drenáže pod cestou. Pokud jsem si až do této chvíle myslel, že orat pole umí každý, tak ve Waldviertelu jsem se přesvědčil, že jde o promyšlenou dovednost, jaká musela být i u nás běžná, protože na zbytky hlubších vsakovacích brázd narážíme i na našich polích. Myslím si, že zájemci o tradiční hospodaření, ať už se jedná o historiky středověku a raného novověku, či o alternativní zemědělce, se do oblasti kolem Zwettlu budou vydávat na exkurze, aby na velké ploše uviděli krajinu, jaká u nás existuje už jenom ve zbytcích. Důvod pro takové hospodaření je nejméně trojí – (1) nedochází k degradaci půd, (2) krajina zadrží víc vody a povodně jsou menší, ale také (3) úroda je za suchého roku větší, protože se průběžně doplňuje zásobník podzemních vod. Ostatně o míře eroze je možné se přesvědčit v profilech říčních sedimentů Dyje např. u Schweiggersu, kde polohy recentních, tedy postkolonizačních povodňových sedimentů dosahují jen zhruba metrové mocnosti.