Buněčná imunoterapie nádorů pomocí geneticky modifikovaných zabijáků

Nádorová onemocnění jsou ve většině případů nevyléčitelná a smrtelná. Jsou příčinou zhruba 25 % všech úmrtí v ČR. Bohužel občas doslova jako blesk z čistého nebe postihnou i mladé pacienty v produktivním věku.

Většina pacientů si klade otázku, co udělali špatně, jestli měli přijít k lékaři dříve, jestli náhodou neopomněli varovné příznaky, které je trápily i několik měsíců před zjištěním diagnózy. Mnoho pacientů bohužel promešká vhodnou dobu, kdy je nádor ještě lokalizovaný a dobře léčitelný, a začíná se léčit teprve, když je onemocnění již rozsáhlé a téměř nevyléčitelné.

Základní léčebná strategie je mnoho let v principu stejná: chirurgické vyjmutí nádorů, zničení nádorové tkáně ionizujícím zářením a zabití nádorových buněk podáním látek toxických pro rychle se dělící buňky (chemoterapie). Tyto klasické postupy mohou vyléčit rakovinu většinou pouze v časných stadiích, později nikoliv. V posledních letech se šance na vyléčení či alespoň šance na podstatné prodloužení života nemocných výrazně zvyšuje. Zčásti je to díky zlepšení oněch klasických metod (např. nové operační postupy, které umožní provádět radikálnější výkony, účinnější a přesnější radioterapie, lepší podpůrná léčba umožňující intenzivnější chemoterapii, kterou by dříve pacienti nepřežili).

Stále ale roste význam principiálně nových, cílených léčiv. Ta například selektivně inhibují mutované enzymy kinázy, způsobující maligní transformaci, nebo blokují určité signální dráhy nezbytné pro přežívání maligních buněk. Limitujícím faktorem „klasických“ protinádorových léčiv je jejich toxicita, která se projevuje typicky útlumem krvetvorby, poškozením srdce, jater, ledvin a sliznic trávicího traktu. Ale i nová cílená léčiva mohou mít závažné nežádoucí účinky a jejich klinické užití je zatím v praxi často omezené pouze na klinické studie.

Jak zvýšit intenzitu léčby, aniž by současně rostla i toxicita?

Odpovědí na tuto otázku může být biologická léčba. Tak označujeme léčebné postupy, které částečně využívají k poměrně specifickému zabíjení nádorů pacientův vlastní imunitní systém.¹⁾ Nejčastěji se přitom využívá uměle vyrobených monoklonálních protilátek²⁾ reagujících s antigeny na povrchu nádorových buněk. V podstatě to funguje úplně stejně, jako když imunitní systém likviduje bakterie nebo buňky infikované viry. Molekuly podané „umělé“ protilátky se navážou na povrch nádorových buněk a následně aktivují efektorové mechanismy imunity založené na fagocytóze, soustavě obranných proteinů zvaných komplement, a na NK buňkách (Natural Killers, přirození zabíječi).