O myších a lidech – tentokrát v rodičovské roli

Poznatky o neuroplasticitě zásadním způsobem mění náš pohled na vývoj, stavbu a práci mozku.¹⁾ Víme, že neurony nejen zanikají, ale že se také rodí. Rozumní badatelé už zvolna přestávají zápolit na kolbišti problematiky nature or nurture a před nekompromisní vylučovací spojkou „nebo“ dávají přednost mnohem pravděpodobnější slučovací spojce „a“.

Je jasné, že časné životní zážitky, počínaje kvalitou připoutávací vazby a konče zraňujícími zkušenostmi, mají výrazný vliv na celý další vývoj jedince.²⁾

Traumatické prožitky prokazatelně zvyšují náchylnost k psychosociální maladaptaci a neuropsychiatrickým poruchám, zatímco pozitivní a obohacující zkušenosti zvyšují odolnost jak proti psychosociálním, tak proti biologickým stresorům. Výzvou pro výzkum jsou pak otázky transgeneračního přenosu získaných vlastností. Behaviorální fenotypy a s nimi spojené změny plasticity vycházející z raných životních zkušeností mohou být sexuálně dimorfické a mohou být předávány transgeneračně.³⁾

Další pokrok je možné vidět v tom, že vědci jsou konečně ochotni připustit, že samičky jsou přece jen poněkud jiná stvoření než samci, a rodí se naděje, že se tato myšlenka uchytí též v praxi, bohudík třeba i v takovém oboru, jakým je klinická medicína.⁴⁾