Ad O českém mýtu aneb Alois Jirásek

Ad Vesmír 92, 175, 2013/3

Už v době, kdy se Vesmír deklaroval jako přírodovědecký časopis, byl jeho záběr širší. Tento styl si podržel samozřejmě i dnes, kdy podtitul „přírodovědecký časopis“ vymizel. Je to určitě dobře, např. pravidelné exkursy do architektury jsou zajímavé, i když čtenář mnohdy autorův názor nesdílí. Takovýmto konstatováním bychom mohli přejít i „rámeček“ na s. 175 letošního březnového čísla, ale domníváme se, že je třeba připojit pár poznámek. Marně si lámeme hlavu, jaký záměr vedl k jeho zařazení.

Rámečky obvykle slouží k přehlednému shrnutí a vysvětlení důležitých pojmů hlavního textu, případně k jeho dokreslení a doplnění. To zjevně není tento případ. V celém čísle není jediný text věnovaný českým dějinám, literatuře, Aloisi Jiráskovi ani Josefu Jedličkovi. Zřejmě jde tedy o „literárně-historický koutek“ sloužící k rozšíření všeobecného vzdělání. Tomuto záměru není co vytknout. Jenom by text nesměl být tak neuvěřitelně tendenční a neobjektivní. Čtenář si maně klade otázku, zda autor textu vůbec Jiráska četl. Není jasné, zda je za tento výsledný dojem zodpovědný ten, kdo výňatky z delšího Jedličkova textu vybral, nebo sám autor. Tolik zkreslení, omylů a nepřesností na tak malé ploše se tak často nevidí.

1. Jiráskovi je vyčítáno, že se soustřeďuje jen na některé etapy českých dějin a pomíjí např. období svatováclavské či budování přemyslovského státu. Autor zase zjevně nebere v úvahu drobnou skutečnost, že Jirásek zpravidla dříve, než začal psát, nejenom prostudoval množství materiálu, ale navštívil i dějiště budoucích románů. Je tedy trochu pošetilé vyčítat mu, co vše opominul. Lidský život je konečný a opravdu se nedá stihnout vše, zvláště uvážíme-li, že Alois Jirásek svoje díla psal sám. (Pokud je nám známo, ani Alexandre Dumas ve svých románech neobsáhl všechny epochy francouzských dějin, a to se má za prokázané, že on na jejich sepisování zdaleka sám nebyl.) Ostatně autor románů, byť historických, má jistě právo vybírat si témata.

2. Autor svá tvrzení opírá mj. i o kritické výhrady F. X. Šaldy vůči Jiráskovi, který mu vytýkal „povrchnost a popisnost, nedostatek skutečné vášně a lacinou idyličnost“ a cenil jej „hodně nízko“. (Šaldovy názory a zejména kritické soudy bývají často takřka absolutizovány, zvláště když se to tomu kterému autorovi hodí. Soudíme, že až příliš a nezaslouženě. Určitě nebyl neomylný. To by si zasloužilo podrobnou analýzu, na kterou si netroufáme a zde na ni ani není místo. Ovšem právě jeho názor na Jiráska je toho názorným dokladem.) Pravděpodobně nikdo z čtenářů Jiráskův styl za vášnivý neoznačí. Ale jak se rozezná a měří stupeň „skutečné vášně“?(!) Tohle silně připomíná onoho školního inspektora, který profesorovi vytkl, že během jeho výkladu „pohasl lesk v jeho očích“, jak píše Jaroslav Žák. Jistě lze souhlasit s Šaldovou výtkou, že je Alois Jirásek příliš popisný. Ale v té době to nebylo nic neobvyklého. Popisné až nudné partie najdeme i u svrchu zmíněného A. Dumase a dalších (nejenom) francouzských klasiků. (Jednou z nejnázornějších ukázek je III. kniha slavného Hugova Chrámu Matky Boží v Paříži, zejména její 2. kapitola.) Ostatně v moderní literatuře je statičnost, popisnost až nuda velmi častým zjevem dokonce i u laureátů Nobelovy ceny za literaturu (a nebohý čtenář se cítí málem méněcenný, když ho dílo prostě jenom nudí).

3. Povrchnost a lacinou idyličnost u Jiráska ovšem vidí jen povrchní čtenář. Pokud bychom přijali takovéto hodnocení, je Proti všem prostě idyla z období vrcholného středověku, Psohlavci idyla rustikální, právě tak jako epidemie cholery v Padolí (U nás) jednoduše součást idyly maloměstské. A což teprve, když F. L. Věk o všechno přišel při požáru Dobrušky! To byla přímo selanka!

4. Alois Jirásek určitě není černobílý a antiklerikální. Najdeme v jeho dílech snad málo kladných kněžských hrdinů?

5. Není jasné, v čem autor vidí „český isolacionismus v rámci Rakouska-Uherska“ na přelomu 19. a 20. století. Pokud je nám známo, veškeré české snahy směřovaly ke zrovnoprávnění, jež bylo symbolizováno mj. i úsilím o to, aby se císař laskavě nechal konečně korunovat za českého krále.

6. Vyčítat Jiráskovi „falešnou interpretaci historických příčin“ je ovšem už opravdu trochu silná káva. Jako by autor najednou zapomněl, že jde o autora historických románů, nikoli vědeckých monografií. A uvádět zde souvislost s přijetím marxismu po druhé světové válce je, mírně řečeno, přitažené za vlasy.