Tu krásu nelze popsat slovy

Ve vztahu veřejnosti k nepůvodním druhům se u nás něco důležitého děje. Je to vidět z dotazu samého a také z probíhajících internetových diskusí o paulovnii plstnaté (Paulownia tomentosa), jednom z nejrychleji rostoucích stromů mírného pásma, i o dalších okrasných, melioračních či energetických dřevinách.

Čas od času proskočí zpráva o nějakém čerstvém rostlinném přistěhovalci, který má úžasnou okrasnou hodnotu, bujně roste a zmlazuje, přitom odolává nástrahám prostředí včetně eroze, imisí, požárů a planých neštovic, a dokonce se k potěše pěstitele i sám vysévá. Ještě před pár lety by v diskusi nad tím převládalo totéž nadšení, které před sto a více lety provázelo kampaň za pěstění a vysazování akátu (Robinia pseudacacia).

Dneska už člověk většinou zbystří. Zbystří dokonce, i když tam nejsou ty superlativy. Okamžitě to totiž připomene další takto úžasné dřeviny, schopné si rychle získat popularitu, pajasan (Ailanthus altissima) a nedávný výkřik alternativní energetiky, japonské topoly (Populus maximowiczii × nigra). Teď ta paulovnie: tak co s ní? Pěstovat, nebo jen opatrně, nebo vůbec? A jak a kde? Zajímavé je, že ta diskuse, jak jsem se virtuálně rozhlížel, už není šarvátkou mezi družstvem zbožňujícím a družstvem xenofobním, ale už se začíná spíš hledat, jak výhody a rizika závisí na okolnostech.

Paulovnie plstnatá je rychle rostoucí strom z teplé temperátní až subtropické části Číny. Dnes patří do samostatné, rodově velmi chudé čeledi Paulowniaceae, dřív jsme ji řadili do krtičníkovitých (Scrophulariaceae) jako jakousi stromovitou diviznu (Verbascum, vzhledem k listům) nebo obrovitý hledík (Antirrhinum, vzhledem ke květům), jenže v té čeledi dost překážela například právě kvůli té stromovitosti. Ale ještě víc se paulovnie podobá americkým a východoasijským stromům katalpám (Catalpa) s podobnými listy, květenstvím a celkem i květy, ovšem ty patří do sousední čeledi trubačovitých (Bignoniaceae), v níž naopak převažují dřeviny. Těžko soudit, do jaké míry se v té podobnosti paulovnie a katalpy uplatňuje příbuznost a jak konvergence daná volbou téže strategie v podobném prostředí. Je přece zřejmé, že nejlépe konvergují organismy, které jsou si přece jen trochu příbuzné. Takže konstruovat pro paulovnii samostatnou čeleď je celkem šalamounské řešení, v dobrém i ve špatném smyslu toho úsloví.

Jaká ona vlastně je?

Nemohu o ní psát zcela nezaujatě. Paulovnie je prostě úžasná. Krásná, elegantní, nenáročná a nesmírně mrštná.

Totiž krásná: má přímý kmen, velkorysou architekturu, velikánské sametové měkké listy, v průměru až přes půl metru. Velká latnatá květenství se zakládají už o sezonu dřív a hned se rozvíjejí a nasazují poupata, v tom stavu čekají přes zimu. V červnu se pak rozvinou několikacentimetrové trubkovité květy. Jsou modrofialové, jakoby neonově tónované a jemně voní. Paulovnie vykvétá ještě před plným olistěním, takže je zdaleka nápadná. Kvete asi po osmi až deseti letech, dorůstá 20 metrů a ročně dává miliony semen.

Ohromně rychle roste, výborně vegetativně zmlazuje. Její dřevo se komerčně využívá pro svou lehkost, pevnost a rezonanční vlastnosti (řezbářství, výroba hudebních nástrojů) a pro rychlost přírůstu (energetika). Zplaňování je u nás zatím v začátcích, ale soudě podle situace v Praze lze říci toto: Lehká křídlatá semena létají stovky metrů, i přes střechu činžáku do dvora. Uchycují se hlavně v mikroklimaticky teplých a suchých spárách chodníků nebo u pat zdí, ale i na vysychavých čerstvě obnažených půdách. Semenáčky jsou maličké a nejprve si budují pořádné kořeny. Ve třetím roce je paulovnie najednou přes metr vysoká, kývá na vás lupeny a tváří se jako zaběhlé tele. V tom věku většinu zplanělých rostlin někdo poseče nebo vypleje a konec. Jedna z mála těch úspěšných roste na železniční zastávce Praha-Bubny. Rok co rok ji vzali u země křovinořezem, rok co rok zas vyhnala kmínek, později dva, později tři. Pak se namíchla a naráz vyvinula kmen pětimetrový, osm centimetrů tlustý, křovinořez stáhl ocas, a když za další rok paulovnie vykvetla, už si jí netroufl ublížit nikdo.

Tak má vypadat správná invazní rostlina: napřed upoutá vzhledem a úlisností, vezmou ji do kultury, rozšíří po světě a případně ještě přišlechtí, aby se později od péče tím snadněji emancipovala. Na co všechno tedy musíme myslet, když chceme odhadnout chování paulovnie v budoucnu?

Diagnóza a prognóza

Další vlastnosti. Klimaticky je dost nenáročná, v Severní Americe zplaňuje od Floridy po Montreal, u nás se jí ovšem v chladných oblastech moc nedaří, aspoň zatím. Odolává městskému ovzduší, snáší účinky solení ulic. Nealergenní. Netoxická, listy jsou zkrmitelné pro zvěř nebo dobytek. Není hostitelem nebo mezihostitelem ekonomicky závažnějších chorob nebo škůdců. Alelopatie nezjištěna. To je všechno výborné.

Typická krátkověká (60 let) kolonizační dřevina čerstvě narušených půd. Světlomilná, ráda dusík, ochotně však kolonizuje i kyselé skeletovité půdy, kde je dusíku málo, ale je dobře dostupný. To jí může umožnit budoucí šíření třeba na důlních výsypkách. Nemění zásadně vlastnosti půdy, ovšem dusík akumuluje a pak předává do rychle tlejícího opadu.

Konkurenčně není silná. To je dobře, nebude asi s to kolonizovat ani trávníky (tam nevyklíčí), ani lesy (tam nedospěje). Nejspíš ani nebude samovolně dělat uzavřené porosty, jako to umí třeba akát. Jenže užitek z intenzivních kultur je slabší, neboť stromy nelze pěstovat tak nahusto jako třeba topoly.

Mimochodem paulovnie plstnatá má v jihovýchodní Asii ještě asi pět stejně hezkých sester z téhož rodu, což se může uplatnit při její budoucí hybridizaci, šlechtění a importu nových odrůd. Odhad pro dnes pěstované genotypy se může za pár let změnit. Optimální by bylo pěstovat nějaký kultivar s omezenou plodností nebo s vymrzajícími semenáčky. Obojí by mohla přinést hybridizace s jinými druhy s jižnějším areálem.

Blíženci. Z toho všeho by mohl být prozatím závěr, že ten starý mizera akát je proti paulovnii učiněný andílek. Kolonizační strategii paulovnie si můžeme představit podle chování podobně vzrůstných a šířivých dřevin jako osika a bříza, ale ty jsou ve všech ohledech daleko skromnější. Srovnatelné jsou teprve pionýrské stromy mýtin v tropických deštných lesích (např. Cecropia, Musanga, Urera; všechno z příbuzenstva kopřiv). I ty jsou nápadně velkolisté, spoře větvené a vynikají rychlým šířením a divým růstem. Asi nejbližší obdobou je ovšem pajasan žláznatý (Ailanthus altissima). Ten je taky z Číny, je invazní, má velikánské listy, obohacuje půdu dusíkem z opadu, velice rychle roste do výšky, a je-li vyťat, skvěle zmlazuje od kořene. A taky výborně prospívá v městském prostředí, kde jsme si na něj celkem zvykli, horší je, když se někde dostal do volné přírody. Důležité je, že zplaňuje jen v územích, kam jsme mu záměrně pomohli a zplanět mu dovolili; to je velké poučení pro pěstování paulovnie.

Zplaňování. V poslední době se paulovnie pěstuje pořád častěji na ulicích, v parcích i zahrádkách. Takže pokud zatím moc nezplaňovala, teď začne. A že dovede být i nepříjemně asertivní, už ukázala v Severní Americe i v západní Evropě. Zatím její pokusy o zplanění působí spíš nešikovně a roztomile, ale to nás nesmí zmást, pro start invazních druhů je to typické. Určitě bude úspěšná v naší městské a příměstské přírodě, kam se také nejsnáz dostane. Ale šanci má i ve volné krajině v suťových lesích, na suchých březích či navigacích toků, podél komunikací nebo na mladých úhorech – tam se dostat nesmí. To je hodně podstatné omezení pro možnost pěstovat ji v plantážích na energii.

S paulovnií nelze žít. Bez ní už taky ne.

Teď by byla poslední příležitost pěstování paulovnie zarazit nebo nějak zásadně omezit. Jenže zákazy bychom všichni cítili jako úřední teror, na to je tato exotická kráska tak nějak příliš sexy a hlavně ji už každý někdy viděl a obdivoval. Popravdě řečeno, už mi taky roste před domem. Když už ji tu máme, tak je naše bližní a hotovo. To neznamená, že takovým druhům budeme tolerovat vše a vždycky. V našem vztahu k budoucímu šíření paulovnie tedy musí jít – jako u všech invazních druhů – především o nalezení diferencovaného přístupu, kdy a kde a jak pěstovat a kdy, kde a jak moc tolerovat zplanění.

Ve městech se invazi neubráníme. Pěstovat pro okrasu se bude dál a nutně bude taky čím dál víc a snadněji zplaňovat. Ovšem ve městě pěstujeme i třeba akát a jeho přímé zplaňování z ulic je omezeno na sousední vnitrobloky, kde to lidi spíš vítají. Nakonec městská příroda už má zcela svébytnou diverzitu i estetiku, v nové divočině bude paulovnie jen další z řady krásných a divokých neofytních bestií. Už se na ni těší parta domácích i cizích kolonizačních dřevin v čele s břízou, akátem, pajasanem a více druhy javorů a topolů. Přímo ve městě se dá naštěstí leccos průběžně kontrolovat.

Zato se musíme bránit, aby se paulovnie nedostala do venkovské krajiny. Mimo ohrožení jsou hory a chladné vrchoviny, tam bude i potíž udržet paulovnii v kultuře. A pokud se invaze silně nerozjede, jsou celkem bez ohrožení i přírodě blízké typy vegetace. Není totiž moc pravděpodobné, že by dokázala zplaňovat rovnou v přirozené vegetaci, zplaňování začne v obcích a jejich neudržovaném nebo disturbovaném okolí, např. v ruderalizovaných těžebnách hornin, na mladých úhorech, v potočních nivách či na zarůstajících stráních. Čím víc takových biotopů v naší venkovské krajině budeme mít, tím hůř.

Nejsložitější to bude mezi městem a venkovem, kde je už dnes široká zóna suburbánní krajiny zahrnující i průmyslové a těžební oblasti. Tam se nic paušálně říkat nedá, je nutno rozhodovat podle místí situace. Potíž může přinést už zahrádkové pěstování v poměstštělých vsích, rozhodující bude aktivita hrdinů nové doby s rozhledem burana, indolentní lhostejností měšťáka s ambicemi velmože.

Zabránit je nutno výsadbám podél komunikací a zejména na rekultivovaných plochách po těžbě, to se ovšem týká velkého množství reálně či potenciálně invazních okrasných dřevin. Bude to obtížný boj, protože je to snadný způsob nenápadného bohatnutí, že si do toho příslušné skupiny státem podporovaných podnikavců nenechají mluvit. Pokud bychom vůbec povolili pěstování na energetických plantážích, zas půjde o to, kde budou. Je jasné, že každá plantáž je Pandořina skříňka, která se otevře v momentě zániku příslušné firmy. Kdybychom třeba vykáceli akátiny a na jejich místě zavedli energetické kultury paulovnie, bude neštěstí hotovo. Totéž by byly plantáže v nivách nebo na výsypkách. Nakonec jediná místa, kde by byly plantáže paulovnie aspoň trochu představitelné, jsou intenzivně využívané odlesněné polní krajiny, ale tam zas není – pokud se do toho nevloží naši politici – rozumný důvod pěstovat paulovnii místo pšenice.