Symbióza přírody a umění

Termín symbióza označuje vzájemné soužití dvou anebo více organismů. Pokud bychom si přeneseně za příklad takových organismů dosadili ne úplně tradiční dvojici, a to podmanivé krajinné prostředí a moderní umění, pak by za jeden z funkčních modelů takového úzkého soužití bylo možné označit Kröller-Müller Museum, nacházející se v lesnaté východní části Nizozemska. Muzeum moderního umění, jehož kvality umocňuje citlivé zasazení do zeleně přírodní rezervace.

Za vznikem jedinečného muzejního konceptu stála sběratelská vášeň Heleny Kröller-Müller (1869–1939). Příběh je to vcelku lineární až prostý, přesto takových realizovaných snů není mnoho, a to ve smyslu kvality umělecké sbírky, architektonického řešení areálu a především jeho nenásilného splynutí s krajinou. Helene, dívka z vyšších finančních kruhů, dcera zámožného německého průmyslníka Wilhelma Müllera se provdala za holandského průmyslového magnáta Antona Kröllera. Zájem o umění ji dovedl na počátku 20. století ke studiu pod vedením malíře a kritika Henka Bremmera, který v ní podnítil zájem, aby začala systematicky budovat vlastní uměleckou sbírku. Jedním z významných pilířů její kolekce se stal rozsáhlý soubor děl Vincenta van Gogha.

Už v roce 1913 byla tato soukromá sbírka veřejně přístupná, ale myšlenka postavit vlastní muzeum získávala jasnější kontury teprve postupně. Snaha o kvalitu se netýkala pouze akviziční činnosti, ale rovněž řešení muzejní budovy, jak dokládají architektonické studie od Hendrika Petruse Berlageho, Petra Behrense anebo Ludwiga Miese van der Rohe. Nakonec byl prestižní úkol svěřen belgickému architektovi Henrymu van de Velde, který zprvu projektoval velkoryse koncipovanou budovu muzea. Ale tato idea musela být opuštěna poté, co se průmyslový koncern dostal do recese. A tak mohl být v roce 1935 otevřen objekt, který byl pokládán pouze za provizorní, ale přesto se stal základem celého budoucího areálu. Postupem času se muzejní komplex začal rozrůstat a k tradiční galerii přibyly v parku speciální pavilony, určené pouze pro vystavení sochařských děl. A další byla umísťována zcela volně i do okolních přírodních zákoutí.

Rozmístění soch v krajinném parku umožňuje návštěvníkům dvojí intenzivní prožitek. Procházka zelení je ozvláštněna zábavnou hrou na hledání soch, ke kterým sice zpravidla vedou udržované pěšiny, ale ne vždy je cesta jednoznačná. Návštěvník neprochází trasu, která by ho přímočaře vedla od jedné sochy ke druhé v přesném, předem určeném pořadí, ale naopak se vydává do krajiny, v níž se cestičky začnou velmi rychle rozbíhat a ztrácet, a každý si tak volí vlastní směr i s tím rizikem, že mine nějaké zásadní dílo světového sochařství. Radost z objevu ovšem takovou ztrátu kompenzuje požitkem z ryze individuálního prožívání uměleckého díla, což se v předních uměleckých muzeích podaří opravdu jen sporadicky.

Jelikož volná krajina skýtá rozsáhlejší „výstavní prostor“, umožňuje tak příjemný rozptyl celkového objemu návštěvníků, který v případě Muzea Kröller-Müller rozhodně není malý. Navíc v exteriéru návštěvník nenaráží na kamerový systém anebo kustody, kteří by direktivním způsobem vstupovali do světa osobních uměleckých prožitků.

Symbióza přírody a uměleckých děl, která z Muzea Kröller-Müller snímá posvátnou aureolu tradičního chrámu umění, kde se přísluší pouze špitat a tiše žasnout nad mistrovskými díly, zde tvoří velmi lidský a harmonický celek.