Exoti vědeckého zvěřince

Heliocentrická teorie měla pro další rozvoj vědy i obrovský metodický význam: zrušením výjimečnosti Země ve vesmíru otevřela cestu k pochybnostem o výjimečnosti člověka v přírodě, přičemž zároveň výrazně překračovala přirozené lidské měřítko, a v neposlední řadě také ukazovala, že realita může odporovat lidským smyslům, čímž zase dodala odvahu k dalším objevům jdoucím proti „zdravému rozumu“. Autory takovýchto milníků poznání lze zařadit do několika raritních kategorií, jichž čestným představitelem je právě objevitel vědeckého heliocentrismu Mikuláš Koperník¹⁾.

Sešupáci

Mikuláš Koperník strhl Zemi, přestože sídlo člověka, z piedestalu výjimečnosti a zařadil ji po bok ostatních planet naší sluneční soustavy. Mezi další prominentní degradanty patří Charles Darwin s Alfredem Wallacem, kteří ze syna Božího udělali sourozence lidoopů – produkt to evoluce organismů probíhající slepou náhodou a řízené přírodním výběrem. Dosavadním papežem všech antropoklastiků je dozajista Sigmund Freud, dle něhož člověku rozumnému vládnou pudy, především sex. Sešup člověka a jeho ega „zpátky na zem“ prozatím dovršil William Hamilton, který učinil hlavní evoluční jednotkou nikoli druh či organismus, nýbrž gen. Pán tvorstva je tudíž mimovolním mobilním futrálem genů soupeřících o replikaci.

Obraťáci

Mikuláš Koperník otočil názor, že Slunce obíhá okolo Země, v pravý opak, kterýžto akt je dnes pod názvem koperníkovský obrat používán k označování významných kotrmelců v základech lidského poznání (změn paradigmatu). K dalším významným konvertorům Principů patří René Descartes (oddělením duše od hmoty umožnil nahlížet lidské tělo fyzikálně-chemicky, tedy i zdostupnit pitvě), či Immanuel Kant (obrátil zájem filosofie od vnějšího světa k světu lidského rozumu).

Transbariéristé

Mikuláš Koperník také prvně ukázal, že ne všechno na světě musí být vždycky takové, jak se nám jeví. Dokázal překročit hranici mezi světem vnějším (realitou), zrcadleným smysly, a vnitřním (vědomím), spoluřízeným rozumem. Nechtěným objevitelem první bariéry tohoto typu byl už Aristoteles, který ve svém vědeckém provozu nepřekračoval (Ladislavem Kováčem po něm nazývanou) bariéru mezi rozumovou úvahou (Aristotelova věda byla čistě spekulativní) a vědeckým experimentem (který A. neznal či neuznával). Kant zase vytyčil hranici mezi dostupností světů různých rozměrů – člověk je přirozeně schopen chápat svět své velikosti, zatímco mikrosvět a makrosvět (oddělené od „našeho“ světa pomyslnými Kantovými bariérami) jdou smyslově mimo něj. V tomto významu asi prvními z velkých z přesmezníků byli dalekozraký Galileo Galilei a drobnohledný Antonie Leeuwenhoek, v oblasti teorie zajísté vyčnívají Albert Einstein s teorií relativity a první kvantoví fyzici počínaje Maxem Planckem.

Odkladači

U Koperníka mezi formulací heliocentrismu a jeho formálním zveřejněním uplynulo skoro třicet let. Důvodem otálení byl strach z církve. Proti očekávané mstě autorit se Koperník pojistil nejbezpečnějším možným způsobem – vlastní (přirozenou) smrtí. A tak to za něho schytali jiní: Giordana Bruna upálili, Galilea alespoň odsoudili k ponižující omluvě a nadosmrti zavřeli v jeho domě.

Dalšími velevýznamnými prokrastinanty byli např. William Harvey (objev krevního oběhu dovršil a soukromě nastínil v roce 1616, zveřejnil 1628) či Charles Darwin (evoluci druhů přirozeným výběrem objevil roku 1839, zveřejnil 1859). Harvey a především Darwin se nebáli ani tolik církve (v Anglii těch dob se vědci už neupalovali), ale spíše nepříznivé reakce veřejnosti, a tak důvodem zdržení bylo i další a další důkazové vyfutrovávání jejich závěrů.

Klasickým otálečem od nátury byl Newton, který to nejdůležitější (gravitační zákon, diferenciální a integrální počet) objevil v letech 1665–1669, ale zveřejnil (na silný nátlak kolegů) až v roce 1687. Jedinečnost Isaaka Newtona nějaký ten desetirok nemohl ohrozit, zato takového Joosta Bürgiho ano. Ten během svého působení u dvora císaře Rudolfa II. v Praze vynalezl počátkem 17. století logaritmické tabulky, ale zveřejnil je až roku 1620, šest let po Johnu Napierovi; Kepler proto Bürgiho nazýval cunctator (váhavec) a secretorum suorum custos (strážce svých tajemství, tajnůstkář).

Prvá tři zde uváděná species vědecké fauny se v populaci badatelů stále sporadicky vyskytují (díky nim věda nejen postupuje vpřed, ale také se stále víc vzdaluje antropocentrismu, tudíž i obyčejnému lidskému chápání). Odkladači jsou v současné době dominované imperativem Publish or perish! stejně běžní jako bílý jednorožec.