Břehule říční, pták roku 2013

Také už jste viděli nad některou z pískoven nebo u meandrujících říčních toků poletovat hejno podivných malých hnědých vlaštovek? Šlo o břehule říční (Riparia riparia), nejmenší české zástupce čeledi vlaštovkovitých.

Tito drobní, čtrnáct gramů vážící ptáci osidlují svislé stěny z nejrůznějších sypkých materiálů – nejčastěji hlinitopísčitých. Od konce května do června si v nich každoročně vyhrabávají až metr hluboké nory, na jejichž konci se nachází hnízdní kotlinka s 4–7 bílými vejci. Hnízdící břehule lze zastihnout až do srpna či začátku září, kdy končí jejich druhé a náhradní hnízdění.

Kromě hlinitopísčitých stěn můžeme břehule najít též v elektrárenském popílku, v hromadách drcené keramiky či štěrku, v odpadu z promývání kaolinu zvaném šlika; vezmou zavděk i skelnou vatou. V regionech s nedostatkem hnízdních příležitostí vyhnízdí i v drenážních trubkách či v mezerách mezi kameny ve vysokých říčních nábřežích. V nábřežním zdivu můžeme břehule najít podél Vltavy i v Praze. Spolu s jiřičkami hnízdí přes 100 párů břehulí v drenážních otvorech silničního tělesa Podbabské ulice v Praze 6. Několik málo párů břehulí využívá i otvorů v nábřežních zdech Podolského nábřeží v zátoce u jachtařského klubu v Praze 4.

Břehule hnízdí jen zřídka jednotlivě. V pahorkatinách jejich kolonie čítají desítky až stovky párů, v nížinách může být pohromadě i několik tisíc hnízdících břehulí. Tisícové kolonie v moravských a českých nížinách jsou patrně novodobým fenoménem, ostatně patří k největším v celém hnízdním areálu břehulí, který se rozprostírá od Aljašky směrem na východ kolem celé zeměkoule až po severovýchodní Sibiř. V minulosti hnízdily břehule výhradně v březích neregulovaných řek. V 19. a 20. století z těchto tradičních biotopů břehule vyhnala regulace toků. Dnes u řek najdeme pouhá tři procenta českých hnízdišť. Například ve středních Čechách z té doby zbylo jediné hnízdiště na Litavce pod Příbramí. Na Moravě je situace poněkud lepší a kolonie břehulí můžeme najít podél Odry, Bečvy či dolní Moravy.

Břehule si našly náhradní biotop. Osídlily stěny stovek drobných pískoven (zvaných selské) vznikajících napříč českou krajinou vždy jen pro potřebu obyvatel několika okolních vesnic. Selské pískovny přežily překvapivě i dobu komunismu, kdy přešly vesměs pod správu zemědělských družstev.

Před 20 lety ovšem nastal nový zvrat: transformace zemědělských družstev vedla na řadě míst k ukončení těžby písku. Hřebíček do rakve břehulím zasadila novelizace horního zákona a implementace hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), které se vztahuje i na otvírku nových těžeben. Navzdory tomu, že jde o běžnou legislativu EU, Česko se stalo papežštějším než papež (kolikrát již) a EIA je povinná pro každou sebemenší pískovnu, což zdaleka neodpovídá situaci v západní Evropě.

Potenciální výnosy z občasné těžby písku v malých pískovnách naprosto nejsou schopny pokrýt administrativní a finanční náklady spojené s požadavky kladenými na těžaře, a proto se již drobné pískovny nově neotvírají. Nemnoho těch dosavadních existuje dále, často mimo jakoukoliv oficiální evidenci. Některé začaly být právě kvůli břehulím (vlajkovému druhu chráněnému zákonem) udržovány pomocí managementových zásahů, a to díky darům,¹⁾ anebo penězům českých a evropských daňových poplatníků. Početnost břehulí oproti devadesátým letům klesla na pětinu. Například v okrese České Budějovice byly roku 2012 zjištěny jen tři lokality obsazené břehulemi, zatímco r. 1996 zde existovalo hned 18 hnízdišť. Nedosti na tom: všechna tři zbývající místa jsou udržována umělými zásahy.

Břehule říční byla vyhlášena ptákem roku 2013. Pokud ve svém okolí, zejména mimo pískovny, zaznamenáte hnízdění břehulí, uvítáme vaši zprávu na e-mailu petr.heneberg@lf3.cuni.cz. Z krajiny mizí nejen břehule, ale i stovky druhů organismů vázaných na písčité xerotermní biotopy. Náhradou mizejících písčin by se do značné míry mohly stát postindustriální plochy, které však jsou dnes ze zákona nákladně navraceny do podoby připomínající vše jiné než přirozeně se vyvíjející biotop.