Pokémoni se uplatňují ve výzkumu rozeznávání tváří

Asi leckterý rodič potomků mezi 2 a 20 lety trpí pokémonovou agresivitou, která se projevuje jen obtížně potlačitelnou chutí zapálit televizi, kdykoliv v ní poskakují fantaskní postavičky v nakašírovaných soubojích. Přesto se pokémoni mohou uplatnit v zajímavém výzkumu, jako se to stalo nedávno při studiu mechanismu rozeznávání tváří.

Podle všeho jsme vybaveni velmi citlivým a výkonným neurologickým systémem, který během pár milisekund rozezná tváře jiných osob a také přečte jejich výraz. Není to nic divného, tahle schopnost vždy byla poměrně klíčová pro naše přežití, a proto ji intenzivně tvaroval přírodní výběr. Podle převládající teorie máme v mozkové kůře speciální modul na rozeznávání tváří, který nemá na starost nic jiného. Tomu oponuje představa, že rozeznávání tváří je sice velmi významné, ale mozek ho provádí v rámci obecnějšího systému pro rozeznávání objektů a časem se tváře učí lépe a lépe. Problém je v tom, že se velmi rychle stáváme natolik dobrými rozeznávači obličejů, že v mozku nepoznáme, jak to celé funguje.

Proto se skvělými dobrovolníky pro výzkum rozeznávání tváří staly děti se zálibou v pokémonech. Ještě nejsou tak dobré v rozeznávání obličejů, ale v pokémonech se vyznají tak, že to hraničí s patologickou posedlostí. Karin a Tom Jamesovi z Indiana University posadili 10 malých expertů na pokémony a 13 nezkušených dětí na funkční magnetickou rezonanci a sledovali jejich reakce na lidské obličeje, pokémony a také digimony, v nichž se žádné dítě příliš neorientovalo.

A jak to dopadlo? Malí experti na pokémony rozeznávali své příšerky se zároveň probíhající výraznou aktivitou oblasti mozku, kde se čtou tváře, zatímco u nezkušených dětí nic podobného neproběhlo. Dotyčná oblast mozku očividně nasává zkušenost jako houba, ať už to jsou tváře známých anebo bojující potvory z jiných světů.

NeuroImage 67, 182–192, 2013; Indiana University News 5. 12. 2012