Je chemická ochrana dřeva vždy jeho ochranou?

Dřevo bylo a stále ještě je široce využívaným materiálem díky řadě předností. Patří mezi ně například nízká hustota a relativně vysoká pevnost, dobré tepelně-izolační vlastnosti, lehká opracovatelnost a snadná spojitelnost dílů. Dřevo má však také řadu nedostatků – relativně nízkou odolnost vůči působení biologických škůdců (dřevokazných hub a hmyzu) a snadnou zápalnost a hořlavost.

Vhodnou ochranou dřeva je možné prodloužit jeho životnost. Podstatou této ochrany je především správný způsob instalace dřeva, který jej zabezpečí proti napadení dřevokaznými houbami. Jako doplňující opatření se pak také provádí ošetření dřeva biocidními (ochrana proti hmyzu) přípravky a v některých případech (např. u krovů) také nátěry na ochranu proti ohni.

Snaha o ochranu dřeva má dlouhou tradici. Prvními prostředky používanými k jeho chemické ochraně byly látky snadno dostupné. Ve starém Egyptě a Římě to byly především oleje, pryskyřice a rostlinný dehet, dále roztoky chloridu sodného neboli kuchyňské soli, a to např. v podobě mořské vody. Vysoce koncentrované roztoky chloridu sodného jsou totiž účinnou ochranou dřeva proti dřevokazným houbám a také se údajně užívaly jako retardéry hoření.

První zmínky o ochraně dřeva pomocí roztoku chloridu sodného pocházejí z 1. století před naším letopočtem. V 15. století našeho letopočtu se tento způsob uplatnil např. při stavbě Mariánského kostela v Königsbergu (dnešním Kaliningradě) a podle literárních pramenů se používal až do 19. století. Chlorid sodný však nebyl dostupný všude, a tak se hledaly i další vhodné látky. Od středověku se používaly roztoky chloridu rtuťnatého (tzv. sublimátu) a oxidu arsenitého. Rubovou stranu svých deskových obrazů jimi ošetřoval například i Leonardo da Vinci (1452–1519).