Vytrvalci

Naše doba spěchá a s ní i věda. S nadsázkou lze občas říci, že křivka na monitoru ještě nedojde do konce, a v elektronické podobě už se rodí publikace. Článek „Nejdéle trvající vědecký experiment“ (Vesmír 91, 502, 2012/9), jenž probíhá nepřetržitě již od roku 1927 (čeká se na ukápnutí asfaltové kapky) a který získal před pár lety cenu Ig Nobel, připomněl, že byly a jsou experimenty vskutku dlouhodobé. Na rozdíl od „asfaltového pokusu“ kladly povětšinou na experimentátora jisté nároky a čekaly se od nich zásadní výstupy.

Ve znamení čekání, ovšem s podstatně složitější aparaturou, byl například recentnější experiment, jehož cílem bylo zachytit vysoce energetická neutrina přilétající z kosmu. Detektor byl pod zemí a prostě se muselo čekat, zda něco zaznamená. Ostatně zájem o neutrina je širší – pozornost se věnuje též těm ze Slunce, a kosmické záření vůbec je oblastí přitažlivou. Z těchto zmínek si snadno domyslíme, že jak jde o výzkum kosmu, je to činnost dlouhodobá. Vždyť i sonda do sousedství, k Marsu, putuje pár let. Zatím vrcholným pokusem, jehož délka taková ani nebyla zamýšlena, bylo vypuštění sond Voyager 1 a 2 roku 1977. Ty opustily sluneční soustavu a dále poskytují cenné údaje: loni to bylo ze vzdálenosti přes 18 miliard kilometrů. O dlouhodobé pokusy tedy není nouze. Patrně vrcholem je problematika protonu, částice, o níž se původně soudilo, že je věčná. Podle některých dnešních názorů je její poločas rozpadu asi 10³⁵ let, což ji prakticky věčnou činí. Ve srovnání s tím je kapání asfaltu dramatický rychlý proces, který však sotva přinese tak zásadní objev, jakým by bylo prokázání rozpadu protonu. Na jeho sledování zatím není vhodné zařízení a zůstává u hypotézy.

Shrneme-li tyto útržkovité zmínky vidíme, že dlouhodobé pokusy nejsou vzácné. Někdy jsou spojeny s čekáním, třeba na neutrino, jindy s nepřetržitým proudem informace. Zde se však chci věnovat minulosti, neboť i naši předchůdci prováděli občas dlouhé pokusy. V těchto případech šlo občas také o dlouhé čekání, ale technické vybavení oněch dob si žádalo přinejmenším pomocnou aktivitu – jak se přesvědčíme, muselo se často topit v peci.

Dálný a Střední východ

V těchto oblastech byli vzorem vytrvalosti alchymisté. Například ve starověké Číně se tito muži zaměřovali na přípravu elixíru nesmrtelnosti. Vycházejíce z dobových přírodovědných představ soudili, že klíčem k úspěchu je opakované, cyklické provádění rozhodujícího procesu. Neboť jak uvádí spis Tan lun ťüe č’ sin ťing (Duchovní zrcadlo odrážející podstatné z ústní instrukce o pojednáních o elixíru) asi z 10. století n. l.: „…přirozený cyklicky transformovaný elixír vzniká, když proudící rtuť otěhotní. Kdežkoli je rumělka, tam je také olovo a stříbro. Za čtyři tisíce tři sta a dvacet let je elixír dokončen.“ Pomineme-li dnes nesrozumitelný požehnaný stav rtuti, trval proces příliš dlouho. Bylo třeba ho zrychlit.

Snaha tu byla. Vezměme třeba dílo Tchaj-čching tan-ťing jao-ťüe (Objasnění Knihy elixírů Nejvyšší čistoty), o němž se traduje, že ho sepsal Sun S’-miao, přezdívaný Veliký Sun (? 581 – ? 682). Podle jednoho z návodů se měl mimo jiné smíchat malachit (bazický uhličitan měďnatý, CuCO₃·Cu(OH)₂), mirabilit (síran sodný, Na₂SO₄·10H₂O), magnetit (oxid železnato- železitý, Fe₃O₄), ale také rtuť a realgar (tetrasulfid tetraarzénu, As₄S₄). Aparaturu bylo nutno utěsnit. A protože zábrusy ještě nebyly, mělo se to podle Suna provést hlínou, v níž byl rozmíchán mimo jiné kamenec, sůl, soda, ale také oxid arzenitý, celkem šest složek, spolu s hlínou sedm. Tento proslulý tmel znali Číňané jako „tmel šest a jeden“, přičemž sedmička měla magický význam.