Ochrana přírody jako vědecký problém

Každý dobře rozumí tomu, jak se má chránit příroda. Jenže každý jinak.

Někteří dobře vědí, že přírodě je třeba nechat volnou ruku a nikdy do přirozených dějů nezasahovat, jiní zase vědí, že příroda se už bez lidské intervence neobejde a je třeba systematicky hubit její škůdce. Jedni vědí, že přirozené ekosystémy mají samoregulační schopnosti, jiní vědí, že žádné ekosystémy (natož přirozené) neexistují. Mediální spory, jako je ten o Šumavu, pramení z velké části z toho, že všichni přesně vědí, jak to je – jenže málokdo ví, že ochrana přírody je ve skutečnosti komplexní vědecká disciplína (nebo dokonce interdisciplinární obor), která má dnes za sebou několik desítek let zkoumání, diskusí, hledání a nacházení slepých uliček, ale naštěstí i docela rozumných cest, jak co nejméně zničit ne-lidský svět kolem nás. A málokdo ví, jak moc se koncepce ochrany přírody (ve světě i u nás) změnila za posledních pár desítek let.

Co přesně se stalo? Nejdůležitější událostí asi bylo, když si v druhé polovině minulého století ekologové uvědomili, jak důležité jsou v přírodě disturbance – řada typů prostředí je udržována občasnými vnějšími zásahy, které přímo likvidují populace druhů, jež by jinak v daném prostředí převládly a definitivně jej změnily. Typickým příkladem jsou louky, které by bez kosení zarostly křovím a nakonec lesem. Tohle se ví už pár desítek let; v poslední době k tomu u nás ještě skupina entomologů vedená Martinem Konvičkou přidala poznatek, že není disturbance jako disturbance, takže třeba velkoplošné a synchronní kosení luk je sice možná dobré pro luční rostliny, ale už ne pro populace hmyzu, které v určitých životních stadiích potřebují dospělé (neposečené) rostliny. Lepší je tedy mozaikovitá a časově rozrůzněná seč. Platí to obecně: každé společenstvo potřebuje jiný typ disturbancí, přičemž některé nastanou samy od sebe (požáry, predátoři, nejrůznější „škůdci“), jiné musí zprostředkovat člověk.

S tím souvisí zřejmě nejdůležitější změna chápání ochrany přírody, k níž došlo na konci minulého tisíciletí. Ukázalo se, že přinejmenším v naší krajině je člověk nedílnou součástí dynamiky přírody a nejvíc ohrožená je dnes ta část přírody, kde člověk po celá tisíciletí tradičně hospodařil. Místa, jako jsou extenzivně obhospodařované louky, stepi, slaniska, písčiny, pastviny a pravidelně vyšlapávaná místa, v naší krajině mizí a s nimi se ztrácí spousta druhů na ně vázaných. Ochrana přírody už tedy nemůže spočívat v ochraně prapůvodních, na člověku nezávislých typů prostředí, ale spíše v harmonizaci vztahu člověka a krajiny a v udržování těch typů prostředí, které ustupují, ať už proto, že je člověk a jím nově vytvořená prostředí vytlačují, nebo proto, že z krajiny naopak mizí člověk. To už vůbec není triviální věc a nejde to bez hlubokého vhledu do toho, co se v přírodě děje a jaké zásahy člověka mají smysl (viz box Co se běžně neříká a většinou se neví).