Zemětřesení a zvířata

V roce 2004 vydal japonský geofyzik a kulturní antropolog Motoji Ikeya z Ósacké univerzity skoro třísetstránkovou monografii Earthquakes and Animals o chování zvířat a rostlin před zemětřesením.

Hlavním motivem jeho psaní je nalézt nějaký systém předběžného varování, protože – jak sám uvádí – „při zemětřesení v Kóbe v roce 1995 zahynulo 6400 lidí, ve chvíli kdy jsem žil s pocitem bezmoci jenom 40 km od epicentra. Jako každý jiný jsem poslouchal příběhy lidí zasypaných pod troskami, kteří prosili své blízké, aby utekli dřív, než plameny z požárů pohltí i je.“

Na tuto knihu jsem vzpomínal při nedávném zážitku, kdy jsem byl v údolí Berounky asi 20 hodin před nástupem povodně svědkem hromadného útěku hlemýžďů a páskovek směrem od vody. Někteří hlemýždi dělali nemožné – slizem spojili tři stébla trávy a snažili se vylézt co nejvýš. Teprve konfrontací s osobním zážitkem jsem si jasně uvědomil, že předběžná reakce zvířat na pohromu není přírodovědným folklorem, ale skutečností. V případě zemětřesení může jít pro mnoho lidí v chudých krajích o jediné varování, které dostanou.

Zatímco silnou stránkou Ikeyovy knihy je soubor přírodovědných pozorování a jejich mytický odraz ve východních kulturách, tak tou nejkontroverznější záležitostí je vysvětlení fenoménu, který Ikeya přičítá elektromagnetickým vlnám, jež vznikají při stlačování a uvolňování hornin, zejména takových, jako jsou žuly, tedy bohaté na křemen a podléhající piezoelektrickému působení. V tomto přehledu se nepokouším o vysvětlení, proč zvířata reagují na zemětřesení hodiny a někdy i dny předem, ale co dělají, aby cestovatel ve středním Japonsku nebo český chalupář v záplavovém území uměl sám od sebe odhadnout, že se něco děje.