Betonová estetika

Dne 24. března 1944 proběhl v Římě útok italských partyzánů na SS kolonu, při níž padlo 33 Němců. Jako odvetnou akci nařídil Hitler osobně, že za každého mrtvého Němce musí zemřít deset Italů, a to během šibeničně krátkého časového limitu 24 hodin.

Oběti této vendety byly vybrány z vězňů a osob zadržovaných v římských věznicích, aniž by měly cokoliv společného s útokem provedeným na nacisty. Celkem 335 obětí bylo odvezeno do poměrně odlehlého lomu za městem u jeskynního komplexu Fosse Ardeatine, kde byly zastřeleny a část skalního útvaru byla následně odstřelena, aby se celý masový hrob zamaskoval. Nicméně bezprostředně po ústupu Němců z Říma o pouhých několik týdnů později bylo dějiště likvidace obětí 4. června 1944 objeveno. Jejich těla byla uložena do rakví a pietně umístěna zpět do jeskyní.

Ale už v září 1944, tedy v době, kdy část Itálie ještě stále setrvávala pod kontrolou fašistů, byla vyhlášena architektonická soutěž na důstojně koncipovaný památník popravených Italů. Porota vybrala návrhy dvou skupin architektů (v nichž byli N. Aprile, C. Calcaprina, A. Cardarelli, M. Fiorentino a G. Perugino), kteří společně vytvořili projekt určený k realizaci. Jeho slavnostní odhalení se uskutečnilo v den pátého výročí masakru.

Na první pohled je zjevné, že výsledná podoba pomníku se programově odlišila od typologie monumentů fašistické Itálie.

V těsném sousedství jeskyní Fosse Ardeatine byl umístěn masivní geometrický útvar hranolového tělesa. Mohutná betonová deska o délce téměř 50 metrů a tloušťce 3 metrů spočívá na pouhých šesti subtilních podporách, a proto efektně vyvolává iluzi, že s nečekanou lehkostí levituje těsně nad zemí. Pod tímto těžkým příkrovem se nachází prostor, který je zčásti zapuštěn pod úroveň okolního terénu. Na jeho snížené podlaze je do symetrických řad umístěno 335 rakví všech obětí. Celý ztemnělý prostor o snížené výšce je osvětlen úzkou škvírou po obvodu mauzolea, a díky tomu evokuje abstrahovaný tvar masivní rakve s mírně nadzvednutým víkem.

Nejenže se autoři pomníku dokázali přesvědčivými prostředky vypořádat s nelehkou stavební úlohou obtíženou pochopitelným patosem, ale radikální architektonické gesto jim napomohlo vyjádřit ještě další sdělení. Betonové těleso není monolit, ačkoliv přesně takové iluzorní zdání vyvolává. Jde o dutou schránku vyztuženou pomocí příhradových nosníků. Zdrsnělá povrchová úprava betonu dále evokuje dojem, že jde o jednolitý útvar jakoby vytesaný z kamene. Ale právě pomocí betonu překonali architekti omezené možnosti, které by jim dokázaly poskytnout přírodní materiály.

Ovšem volba betonu, navíc v době jeho nedostatku během poválečné obnovy země, znamená záměrný odklon od použití přírodních kamenů, zejména travertinu oblíbeného ve fašistické architektuře. Nejen použitý materiál ale vystihuje cílený rozchod se stavební kulturou prosazovanou za Mussoliniho režimu. Samotný lapidární tvar pomníku je zbaven tradičních citací předloh antického impéria ve prospěch jednoznačného návratu k meziválečnému modernismu.

Rozchod s klasicizujícími tendencemi v architektuře, do kterých byly odívány veřejné stavby mnoha totalitních režimů od Německa po Sovětský svaz, ukazuje nový trend poválečné Evropy. Právě konstrukční a estetické možnosti betonu nastolily zcela novou vizualitu pomníků, která se záhy rozbujela po celém kontinentu.