„Vlast líbezná“: rozporný půvab národní mytologie Karla Plicky

Pokud máme v krátkých dějinách československé kultury (1918–1992) hledat mýtotvornou reprezentaci země a jejího národa Čechů a Slováků, pak je třeba připomenout fotografický opus Karla Plicky.

Snad každá rodina dosud má v knihovně opakovaně vydávaná Plickova fotografická alba Prahy nebo Československa (se zlatým versálkovým písmem vyraženým na plátěném hřbetu knihy). Plickovy snímky postupně utvářely fotografickou topografii země a přikrášlenou vizuální identitu krajiny a jejích obyvatel od dvacátých let do konce let osmdesátých. Plicka protínal historické ideologie a každá z nich jeho poetické snímky ke své reprezentaci využila. Předválečné vydání Plickových fotografií Slovenska komentoval krajinský prezident na Slovensku Josef Országh – představitel masarykovské státní správy na Slovensku, po roce 1948 Plickovy slovenské fotografie slovem doprovodil komunistický poslanec Laco Novomeský a silně levicový a prosovětský básník Ján Poničan (ten Plicku viděl jako „bohatýra, který osvobozuje zakletou krásu země, krásu přírody a jejích lidí“).

V době protektorátu vyšla v roce 1944 Plickova první pragensie (srv. Prag im Lichtbild, Volk und Reich Verlag Prag – rovněž se zlatými kapitálkami na plátěném hřbetu) a autorovi patetického úvodu Antonu Zanklovi tato „fotografická apotheosa Prahy“ sloužila k prezentaci čtvrtého největšího města Říše (po Berlínu, Vídni a Hamburku). Plickovy fotografie byly napříč časem nazývány „velkolepým eposem“, „poetickou fotodokumentací krajiny“, fotografickým „Pantheonem Čechů a Slováků“. František Kožík v roce 1979 k Plickovu souboru „Vlast líbezná“ napsal, že fotograf svými obrazy „psal věštbu mohutnou jako árie Smetanovy“.