Stopy ve sněhu

Proč upozorňovat v časopise zaměřeném na popularizaci vědy na beletrii? Z toho důvodu, že hrdinové vyprávění, o kterém chci psát, jsou vědci a hlavní zápletka takřka detektivního příběhu se rozvíjí kolem vědeckého poznání a hlavně jeho motivace a důsledků. Dále pak jde o knihu, která vzbudila velký čtenářský zájem, stala se záhy bestsellerem a byla zfilmována,¹⁾ takže se dá očekávat, že se čtenáři s názorem autora ztotožnili (i když... viz níže).

Román se odehrává v zimní Kodani a na moři v blízkosti Grónska a skvěle vytváří chladivou atmosféru. Neměl by tedy chybět v knihovničce žádného polárníka. Hlavní hrdinkou je glacioložka Smilla, která je po mamince Gróňanka. Po smrti matky se ve svých deseti letech ocitne u otce v Dánsku, a reprezentuje tak generaci Gróňanů, kteří byli vychováváni v internátních školách a ztratili kontakt s tradičním způsobem života. V důsledku toho stojí na rozhraní dvou kultur a nepatří do žádné z nich. Neztotožňuje se s úsilím západní přírodovědy o poznání světa, protože pozoruje důsledky aplikovaných vědeckých projektů na svou domovinu – drancování nerostného bohatství od kryolitu po ropu. A neztotožňuje se ani s dánskou politickou korektností a snahou nezaplést se do žádných problémů. Na druhou stranu má ráda luxus, nosí kožešinové kloboučky a kalhoty podšité hedvábím.

Malý kamarád hlavní hrdinky, inuitský chlapec Izaiáš Christiansen (jméno určitě nebylo vybráno náhodou), spadne ze střechy domu a zabije se. Smilla však vysvětlení policie, že jde o nešťastnou náhodu, nevěří. Protože ví, že se chlapec bál výšek, a protože ji zaujmou nezvyklé otisky jeho bot ve sněhu na střeše, začíná své vlastní vyšetřování případu. Kromě toho, že je až bláznivě odvážná při získávání informací z různých archivů a od různých osob, zásobuje čtenáře spoustou postřehů o ledu a sněhu (ale třeba i o rychlosti chladnutí mrtvol), které si nezadají s poučnými popisy Julesa Verna (nebo spíš Dana Browna?). Vyprávění je také protkáno vzpomínkami na dětství v Grónsku, problematický vztah s otcem, vědecké výpravy a internátní školy. Příběh pěkně graduje a přesouvá se z prostředí velkoměsta na palubu tajemné lodi Kronos (jméno opět určitě symbolické), plující z neznámých pohnutek za neznámým cílem.

Záhadu nakonec slečna Smilla vyřeší. Chlapec se účastnil se svým otcem výpravy kryolitické společnosti k malému ostrůvku na západním pobřeží Grónska, při níž měl být tajně rozřezán a odvezen zvláštní meteorit, který, ač není radioaktivní, vyzařuje teplo a rozpouští okolní ledovec. Tato tajná výprava za získáním meteoritu končí úmrtím členů posádky a musí být předčasně ukončena. Zároveň se zjistí, že v jezírku pod ledovcem kolem meteoritu číhá smrtící parazitický červ, který je zodpovědný za jejich smrt. Jediný, kdo nákaze odolal, je právě malý chlapec.

Mysteriózní rozuzlení obohacuje naučné statě o sněhu a ledu o problematiku meteoritů a parazitických hlístic. Zatímco teplo meteoritu je prostě jen záhadou, na smrtícím parazitu si dal autor opravdu záležet. Nazval jej Dracunculus borealis a zkombinoval v něm vlastnost skutečně existujících parazitů – vlasovce medinského (Dracunculus medinensis) a jiných hlístic čeledi Anisakidae. Vlasovci se podobá vzhledem a životním cyklem, jiným hlísticím čeledi Anisakidae zase geografickým rozšířením, možností infikovat kytovce a smrtelnými komplikacemi, které mohou nastat při nákaze člověka.²⁾

Slečna Smilla se při vyvrcholení příběhu nachází na lodi, která má meteorit tajně vyzvednout a přivézt do civilizace. Vědec, který ji organizuje, se neohlíží na možné zavlečení smrtící nákazy do obydlených krajin. Slečna Smilla se svým přítelem však jeho plány překazí. Podle hodnocení fanoušků je slabinou knihy právě závěr, pro některé je nevýrazný, jiným nedává smysl.

Zajímavé je, že autor (na rozdíl od většiny čtenářů publikujících svá hodnocení na webu) nepovažuje své dílo za detektivku ani thriller. Pečlivě vystavěný příběh má tedy určitě nejen roviny detektivní zápletky či sci-fi záhady, katarze vztahu Dánů a Gróňanů nebo role ženy vědkyně v moderní společnosti (atd.) – obsahuje také poselství deziluzi ze současného pokroku na základě využití vědeckých poznatků. Nemohu se ubránit pocitu, že autor je znechucen západní civilizací, která v zájmu poznání, aplikace vědeckých výsledků v praxi a s vidinou velkých zisků (ať se jedná o profesury, peníze či Nobelovy ceny) nehledí na důsledky, které to přináší lidstvu. Dokonce bych si dovolovala spekulovat o tom, že teplým meteoritem, který má být osvobozen ze svého severského útočiště, je myšleno globální oteplování a parazitický červ že má symbolizovat nástroj velkého vymírání, které po tomto nezodpovědném činu bude následovat (jak je ostatně v textu naznačeno). Kniha sice byla napsána už v roce 1992, kdy globální oteplování nebylo velkým politickým tématem, ale spisovatelé vědí, kam spějeme, dřív než vědci, že ano.