Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jsou to pohádky, ale nečtěte je dětem před spaním

 |  1. 11. 2012
 |  Vesmír 91, 679, 2012/11

Motto: „A pokud jde o tu knížku,“ ozvala se Hermiona, „Bajky barda Beedleho... v životě jsem o nich neslyšela!“

J. K. Rowlingová, Harry Potter a relikvie smrti

Každoročně absolvujeme poslední úsek naší cesty na výzkumnou stanici v zátoce Petunia v centru ostrova Špicberky, která leží téměř na 79 stupni severní šířky, turistickou lodí. Pokaždé přemýšlím, jestli mám závidět dětem, které tam jedou se svými rodiči na výlet – ony se totiž většinou strašně nudí a místo pozorování nehostinného pobřeží sedí v podpalubí, pojídají vafle se šlehačkou a hrají hry na svých mobilních telefonech. Na první pohled je vidět, že to nejsou jejich vysněné prázdniny, snad proto, že neměly čas si je pořádně vysnít.

Mezi polárníky opravdu jen zřídka najdete děti a rozhodně se neúčastní polárních výprav dobrovolně. Tak kupříkladu Islanďan Torgils jel v roce 997 se ženou, přáteli i otroky na pozvání Eírika Ryšavého do Grónska. Jeho loď se však vychýlila z trasy a ztroskotala na severozápadním pobřeží Baffinova zálivu. Islanďané za velkých ztrát na životech přečkali na místě ztroskotání tři zimy. Torgilsovi se zde narodil syn Torfinn, kterého sám po smrti manželky kojil. Trosečníkům se pak podařilo dosáhnout islandských osad v Grónsku, kde strávili další zimu, malý Torfinn však k velkému žalu svého otce zahynul ještě před návratem na Island při bouři na lodi. Jiné polární dobrodružství, kterého se účastnily děti, se odehrálo v Baffinově zálivu o mnoho století později. Na výpravě lodi Polaris (1871–1873) vedené kapitánem Hallem se část posádky, po zradě a ztrátě lodi, plavila na ledové kře od 16. října 1872 do 30. dubna 1873 a urazila dráhu 2900 km. Cestu na kře absolvovalo také pět malých dětí domorodých inuitských průvodců (více informací Farley Mowat: Polární vášeň, Odeon 1973).

Věřím, že na těchto výpravách, stejně jako v normálním životě, si Inuité, Islanďané, Sámové vyprávěli pohádky a byly to pohádky podobné těm, které vydalo nakladatelství Argo. Podobné říkám proto, že než je sběratelé převedli na papír, a tím zafixovali jejich podobu, byly uchovávány ústní tradicí, a tudíž existovaly v mnoha variantách a utvářely je různé vlivy.

Klasici žánru bratři Grimmové vydali první lidové pohádky v roce 1812 a už v roce 1817 zaslala Archeologická společnost v Kodani Islanďanům první výzvu k sběru lidových pohádek. První sbírka byla však publikována až v roce 1852 Jónem Árnasonem a Mágnusem Grímssonem. Grónské pověsti a mýty vydal jejich sběratel Knud Rasmussen v letech 1921 až 1924 a sámské pověsti a pohádky sbíral a vydal v letech 1927 až 1929 Just Knud Qvigstad. Tyto tři výběry severských pověstí, pohádek a mýtů potěší každého milovníka severu. A nejen potěší, také doplní povědomí, které četbou dějin Norska, Islandu a Dánska (nebo Bradavické školy) prostě nezískáte.

Grónské mýty a pověsti jsou jedním slovem drsné, jak je patrné také z ilustrací Martina Velíška. Život se s Inuity v Grónsku opravdu nemazlil. V zimě když nebylo dost potravy, došlo občas i na kanibalství, ale rozhodně to bylo odsouzeníhodné a obávané jednání. Pro správného Inuita platil složitý systém zákazů, jejichž nedodržování vedlo k tomu, že všechen lidský odpad se uchytil matce moře ve vlasech a ona potom za trest zadržovala lovnou zvěř, na které byli Inuité závislí. Vyřešit to mohl šaman, když navštívil matku moře pod vodou a udobřil ji tím, že jí vyčesal odpadky a lejna z vlasů.

Výběr islandských pověstí a pohádek je tak trochu duchařsky strašidelný a název Mrtvému nože netřeba i ilustrace celý soubor výstižně charakterizují. Dojem, který si z něj odnesete, je tajemno, strašidelno a takové tklivé nudno. Pro našince je exotický zvláště první oddíl, který vypráví o elfech neboli skrytcích, lidech, kteří se jako prostý Islanďan zabývali sedlačením, ale bydleli v pahorcích a kamenech a byli neviditelní. Mohli se však nechat spatřit při některých zvláštních příležitostech. Konali dobro i zlo jako normální lidé a bylo lepší nekřížit jim cestu. Protože nebyli křesťané, nechodili do kostela, což muselo být na odlehlých islandských statcích, ze kterých se šlo na vánoční mši dva dny, považováno za výhodu.

Sámské pohádky vás pobaví asi nejvíce, odrážejí totiž fakt, že Sámové (dříve bychom řekli Laponci) nežijí na tak opuštěné a nehostinné výspě jako Inuité nebo Islanďané, ale potkávají se i s jinými národy a vlivy, které se protínají na severu Norska, Švédska, Finska a Ruska. V jejich pohádkách najdete krále a princezny (takové pohádky nebyly – jako cizí element – do islandského výběru vůbec zařazeny), podzemníky (různé druhy neviditelných bytostí a zemřelých předků), čerty, lidožrouty, Turky, křesťany i pohany, Rusy i Čudy a samozřejmě soby. Nejenže jsou v nich Sámové líčeni jako udatní bojovníci proti čudským či ruským křivdám, ale často jako náramní filutové, kteří své nepřátele přechytračí. Příběh nebo spíše anekdota „O muži, který si koupil svědění“ dala jméno celému souboru. Pohádky jsou doprovázeny ilustracemi s motivy noidských obřadních bubínků.

Všechny knihy mají zajímavý úvod, nechybí seznam použité a doporučené literatury ani vysvětlivky, takže polárníci, kteří se nespokojí se zábavnou stránkou četby, se mohou také poučit. Mně ty příběhy, jimž často chybí pointa, reálie i bytosti jsou mírně exotické a motivy jejich jednání jsou neznámé a nepochopitelné, připomněly malou epizodu z dětství. Tehdy jsme se s babičkou, sečtělou a racionální vesnickou učitelkou, schovaly před bouřkou u jakési stařenky a ta nám u hromničky vyprávěla zaručeně pravdivé příběhy o kulovém blesku. Ze severských pohádek získáte právě ten pocit, že jsou kolem vás nevysvětlitelná tajemství a že to není jen vliv klimatických změn na růst rostlin – tedy záhada, kterou jste uvyklí se zabývat každodenně. Milí polárníci, nemusíte své děti brát zrovna na výlety do vysoké Arktidy. Zkuste jim předčítat pohádky ze severských krajů (u citlivějších jedinců je však nečtěte na noc).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jitka Klimešová

Doc. RNDr. Jitka Klimešová, CSc., (*1963) vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK. V Botanickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Třeboni se zabývá populační biologií, funkční morfologií a ekologií rostlin. Přednáší na Přírodovědecké fakultě JU.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné