Po stopách skrytých refugií

Skrytá refugia jsou extrémně chráněná stanoviště, na nichž mohly přežít glaciál druhy mírného pásma v rámci svého dnešního areálu. Otázka jejich existence v periglaciální zóně se dnes těší zvýšené pozornosti, neboť mnohé druhy živočichů i rostlin sotva byly schopné migrace na jih Evropy a opětného návratu do své dnešní domoviny ve střední Evropě, jak se to obvykle předpokládá u savců a řady rostlin.

Abychom si přiblížili tento problém, kterým si odedávna lámali hlavu mnozí botanici i zoologové, stručně nastíníme jeho vývoj v minulosti. Obraz glaciální přírody střední Evropy se odedávna vytvářel na základě nálezů koster stepních i tundrových zvířat v cihelnách a hliništích založených ve spraši, popřípadě v jeskyních. Vystihuje ho i název klasické monografie Über Tundren und Steppen der Jetzt- und Vorzeit, mit besonderen Berücksichtigung ihrer Fauna, kterou uveřejnil A. Nehring v Berlíně již r. 1890. 

Byla popudem k úvahám, kam se během ledové doby poděla dnešní vegetace a fauna s daleko vyššími nároky na teplotu i vlhkost a především patřící lesu. Obvykle se předpokládalo, že ochlazení zatlačilo tyto druhy i celá společenstva až do Středomoří. Takovou migraci si lze představit u pohyblivých druhů, třeba větších savců nebo létajícího hmyzu, ale stěží u drobných bezobratlých závislých na určitých mikroklimatických podmínkách, a zejména ne u endemitů vázaných na omezené okrsky v Alpách nebo Karpatech. Proto již r. 1902 švýcarští botanici R. Chodat a R. Pampanini vyslovili domněnku, že takové druhy přežívaly glaciál na nezaledněných předhořích Alp, která označili termínem „Massifs de refuge“.