Soumrak impaktového třeštění?

V poslední době se v časopise Science objevilo několik článků, které se zamýšlejí nad historií i důsledky impaktového třeštění, které nás samozřejmě též zasáhlo. Za připomínku stojí, že citovanost časopisů byla původně zavedena jako způsob hodnocení čtenosti časopisů. Později nějaký skvělý manažer vědy přišel na to, že impaktu lze využít i jako práskajícího biče na vědce i vědecké ústavy. Nepřekvapivě vznikly fronty na publikace v impaktovaných časopisech. Jak jsem se již před lety dozvěděl, do fronty se zařazují i neúplné práce, neboť než fronta pokročí, lze získat a doplnit nutné údaje. Tak se roztočila kola impaktových hrátek, až se nakonec zavařila.

Co vlastně způsobilo opotřebení impaktových kritérií? Byla to dlouhodobá zkušenost s důsledky jejich uplatňování. Ve skutečnosti hon za impaktem vedl k tomu, že výzkum se koncentroval na rychlý úspěch, kterého lze dosáhnout jen tak, že se vědecké skupiny vrhnou na slibná témata, u kterých lze očekávat peníze a publicitu. Jakmile se objeví překážky, tak se udělá tečka. Stranou zůstanou zásadní otázky, které vyžadují trpělivé a dlouhodobé soustředění. Tímto způsobem se věda – čili nové poznání – stává bonanzou a po vykolíkování zlatonosných polí zástupy dalších přebírají jen písek.

Ztratíme-li milovaný impakt a přebírání hlušiny, co nám potom zbývá? Východisko nabízí buďto zcela nové pohledy, nebo jiné metodiky hodnocení. Nebo novými přístupy využívat u nás dobře definované a prozkoušené modely k nastolování otázek a odpovědí k nim, které byly zanedbány, často nezodpovědně, hlavním proudem výzkumu.

Oba dva navržené přístupy však trpí společným nedostatkem. Nikdo je v současné době nepodpoří. Naše monopolní grantová agentura (GAČR), která funguje na základě druhořadých a spíše třetiřadých tzv. mezinárodních posudků, nemá ani kompetenci, ani výběr odborníků, kteří by mohli tvořit něco jako „study group“ pokrývající do hloubky problematiku oborů, které pod ni spadají. K čemu taková agentura vlastně je? Nebylo by účelnější přidělit část peněz těm, kteří prokázali, že vědě opravdu přispěli a mají představu co dělat, další část těm, kteří do vědy vstupují a mají dostatečné znalosti a reálné a originální plány, a část peněz ústavům, které by je využily na základě vlastních kritérií. Jak o tom rozhodovat je otázkou zapeklitější. Myslím si, že nejlepší formou by bylo přímé interview, na které by se ovšem členové výběrové komise museli připravit, což přináší velké zatížení neslučitelné s dalšími funkcemi. Nemám přesné informace, ale podle některých náznaků je tato forma používána i ve Velké Británii.

Obrovské kupení faktů i příspěvků nedoprovázené řádnou odpovědí na alespoň jednu otázku, často doprovázené medializací polopravd v televizi či v novinách, není cestou, která povede k novému poznání. Dokonce i Harold Varmus, který řediteloval NIH, potom Sloan-Kettering a nyní NCI, došel k závěru, že ve vědě se přednostně musí podporovat ti, kteří v ní něčeho dosáhli. A to si Harold může koupit ze světa, koho chce. Poněvadž my si koupit nemůžeme nikoho – snad s výjimkou BIOCEV, který zaměstná 100 předních světových vědců –, musíme hospodařit s těmi málo zdroji, které máme, tak, abychom se (pokolikáté už?) vyšplhali zpět na některá přední místa ve světě (ne v Drážďanech).