Vymírání levantských kopytníků

Během posledních staletí jsme cíleným lovem nebo ničením jejich biotopů vyhubili celou řadu savců. Pro správné posouzení těchto událostí je třeba promítnout si několik časových rovin. Například v Africe by se mohlo zdát, že vymření mnoha savců Kapska (antilopa modrá, lev kapský, kapský poddruh nosorožce dvourohého, prase bradavičnaté apod.) bylo spojeno s evropskými kolonizátory v 18. a 19. století a že paradoxně předcházelo vyhubení savců v Evropě bližší severní Africe. V jižní Africe však byly některé druhy (antilopa modrá) již zřejmě oslabeny původním obyvatelstvem a jeho chovem dobytka. Vymření severoafrických savců v 19. a 20. století bylo zatím poslední takovou vlnou – starověká severní Afrika byla na velká zvířata mnohem bohatší. Detailní analýza 190 izraelských, palestinských a jordánských archeologických nalezišť ukazuje na podobnou situaci i v těchto končinách. Někteří velcí kopytníci zde byli totiž vyhubeni už během doby železné (1200–586 př. n. l.), konkrétně buvolci, pratuři a hroši. V té době začali výrazně mizet i jeleni (jelen, srnec, daněk). Historicky dobře zdokumentované hubení přímorožců arabských, gazel, divokého osla ašdariho, pštrosů, gepardů, krokodýlů a medvědů během 19. a 20. století bylo tedy až další vlnou. Zdá se, že se dnešních dnů dočkali jen ti nejmenší – prase divoké, kozorožec núbijský, levhart, vlk a několik druhů gazel – a ani ti nemají zcela vyhráno (zvláště gazely či levharti). Ti, kdo navštíví třeba Izrael, hovoří o pohádkové zemi – gazely či kozorožci v parcích pod palmami či v blízkosti měst tento dojem podtrhují. Před pár tisíci lety tu musel být opravdu přírodní ráj… (PLoS ONE 4/4, 1–13, e5316, 2009)