Pozor, Flegr!

Grémium vážených vědců doporučilo zaměřit pozornost na výzkum parazitické toxoplazmy a ejhle: po mnoha letech usilovné práce se ukázalo, jak nečekaně škodlivým tento parazit je a jak moudré to tedy bylo rozhodnutí. Jaroslav Flegr ve své nové knize Pozor, Toxo! názorně ukazuje, že tímto způsobem dobrá věda fungovat prostě nemůže. Flegrův v posledku i prakticky užitečný výzkum byl odstartován cela odlišně, s pomocí autopsychoanalýzy a elektrikářů pracujících v jeho bytě.

Po tomto slibném začátku již čtenář jenom fascinovaně sleduje, jakými nepravděpodobnými stezkami se výzkum zdánlivě známého parazita ubírá. Ani to nejodbornější kolegium s mimořádnou fantazií by z děje popsaného v prvních kapitolách nedokázalo odhadnout jeho další směr. Nedokáže to ani čtenář knihy a konec konců ani sám autor, jenž opakovaně popisuje nahodilosti, rozhodující právě o těch kreativnějších a zajímavějších stádiích výzkumu.

Flegrova zkušenost není ojedinělá, jde spíše o pravidlo. Tento styl bádání nejlépe popisuje do češtiny obtížně přeložitelný termín serendipity, podle pohádky Tři princové ze Serendipu (tedy Srí Lanky), jejíž hrdinové „objevovali, náhodně, leč s přispěním své moudrosti, věci, jež nehledali“. Je dobré si pamatovat, že i v původní pohádce se jednalo o prince jednak moudré a jednak o náhody si přímo koledující, v jejich případě tím, že cestovali po cizích krajích.

„Aby nedošlo k omylu – toto není žádný životopis,“ píše autor na samém začátku své vědecké autobiografie. Má svým způsobem pravdu. Čtenář se sice dozví leccos o Flegrově životaběhu jakož i o životě toxoplazmy, ale oba příběhy slouží hlavně k zábavnému, nicméně poučenému vysvětlování toho, jak se dělá věda. Takové téma s sebou nese téměř neřešitelný problém, totiž jak psát pravdivě – a tedy i zajímavě, nicméně ne vždy zcela lichotivě – o svých spolupracovnících a vůbec o současné vědecké scéně v Čechách. Flegr se tomu z pochopitelných důvodů vyhýbá, takže nakonec píše přece jenom hlavně o sobě. V tomto ohledu zůstává Watsonova Tajemství DNA (Double helix) zatím nedostižným vzorem. Její autor si ovšem mohl dovolit brutální upřímnost vůči kolegům, neboť už měl v šuplíku svého psacího stolu Nobelovu cenu. Není pochyb o tom, že podobný vývoj by prospěl i druhému vydání Flegrovy knihy.

Na povahovém gradientu vědců od falešně skromných k otevřeně exhibujícím najdeme Flegra dosti daleko v exhibující sekci, jak lze poznat i z jeho knihy. Tato poloha může některým čtenářům vadit, osobně je mi sympatičtější než falešná skromnost. Netřeba snad podotýkat, že upřímná skromnost je mezi vědci vlastnost vzácná, neboť škodlivá, uvážíme- li, že mají v popisu práce objevovat, na co před nimi ještě nikdo nikdy nepřišel.

Kniha funguje nejlépe jako sociologický průvodce vědeckým provozem. Flegr ji nazývá „tajnou učebnicí“, čímž nejspíš naznačuje, že jeho způsob bádání je pro laiky a začínající adepty vědeckého řemesla možná překvapivý, ale vcelku typický. Je tomu skutečně tak: serendipity patří k základním pracovním nástrojům moderní vědy. Jednu podivnost ovšem na Flegrově týmu nalézáme, totiž jeho naprostou mezinárodní izolaci. O jiných vědcích se tu hovoří jen jako o konkurentech nebo o obyvatelích světů vzdálených světelné roky, s nimiž není možné navázat smysluplný kontakt. O zajímavosti i užitku živého mezinárodního provozu, běžného ve většině laboratoří, nás tato tajná učebnice nepoučí.

Hrdinové knihy čtenáře opakovaně frustrují neschopností publikovat své zajímavé výzkumy v dostatečně významných časopisech a nabýt tak konečně zasloužené slávy. Svým výzkumem na pomezí klasické parazitologie a etologie člověka si o takový osud ovšem koledují, neboť mezioborový výzkum to nemá nikdy jednoduché. Kniha tak nekončí happyendem, ale ani katastrofou. Nechává si, ve stylu holywoodských velkofilmů, prostor k dalšímu pokračování, na něž se už dnes můžeme těšit.