Autisté nedbají na sociální reputaci

[…] Především bych chtěla Vaši noticku upřesnit tím, že vysoce funkční autisté NEJSOU jedinci s Aspergerovým syndromem. Jistě víte, že DMSV v tomto ohledu přinášejí značné zjednodušení a diganóza Aspergerova syndromu samostatně alespoň v USA již nebude existovat (bude se užívat souhrnného označení autismus). V současné době jsou však vysoce funkční autisté jak lidé s Aspergerovým syndromem, tak lidé s tzv. kannerovským autismem. Diagnosticky v praxi bývají odlišováni řečovými problémy, které se u jedinců s Aspergerovým syndromem v dětství nevyskytují, zatímco u jedinců s klasickým autismem ano. Toto rozdělení nereflektuje skutečnost zcela správně, skýtá v praxi více problémů než užitku, a je myslím zcela správné, že se již stane historií. Zatím je však stále platné, psychologové jej užívají i ve svých statistikách, a tvrzení, že vysoce funkční autisté jsou jedinci s Aspergerovým syndromem je pak tedy nejenom nesprávné, ale i zavádějící.

Vaše poznámka o lakomosti u jedinců s Aspergerovým syndromem je bohužel symptomatickým odrazem přístupu neurotypických jedinců, a to i mezi některými tzv. odborníky. Běžnou součástí různých psychologických testů, jejichž výpovědní hodnota je vždy velice diskutabilní, je položení otázky, která globalizuje mnoho dílčích skutečností, a vyhodnocování odpovědí bez zjišťování oněch dílčích preferencí. Jedinci s Aspergerovým syndromem nemůžete dát stritkní pokyn k příspěvku „na charitu“, a poté dle jeho chování určovat jeho vlastnosti. Zadaný vstup totiž není kompletní. Jedinec s Aspergerovým syndromem potřebuje vědět, jak budou peníze využity, existují-li jiná, účinnější opatření v daném případě, jaká je historie obdarovaného, jak dříve nakládal s podobnými dary atd. Zatímco dotazníková otázka zevšeobecňuje všechny uvedené možnosti, jedinec s Aspergerovým syndromem se rozhoduje na základě konkrétních indicií, které se v případě mnoha charitou obdarovaných jedinců či skupin mohou velmi lišit, a dle toho se budou také různit reakce jedinců s Aspergerovým syndromem. Existuje určitá obecná tendence charakteristická pro logické myšlení, které je lidem s Aspergerovým syndromem vlastní, a tou je v daném konkrétním případě přezkoumání skutečné využitelnosti finančního daru. V 99 % případů je nejlepším obdarováním jedince rozvoj a podpora jeho vlastních schopností, která zajistí jeho samostatnost v budoucím vývoji. Poskytnutí finančního daru takový efekt většinou nemá. Své o tom vědí vedoucí a členové mnoha humanitárních organizací operujících přímo v tzv. rozvojových zemích. Nedostane-li tedy jedinec s Aspergerovým syndromem k dispozici žádné další údaje, rozhodne se pro akt, který v očích neurotypického jedince vypadá jako lakomost, a to proto, že se nerozhoduje na základě soucitu, ale praktického dopadu. Ve skutečnosti se v případě dotazu ze strany neurotypického jedince nemusí nutně jednat o charitu (potřeba odstranění přebytků průmyslové výroby, odpisy z daní, ekonomická závislost apod.), a v případě jedince s Aspergerovým syndromem na druhé straně nemusí nutně jednat o lakomost (ale pochopitelně může). Je to jako použít slovo pregnant a nevědět, zda mluvíme o události či o ženě.

Zevšeobecňováním, které jste ilustrativně předvedl ve svém příspěvku, bohužel v posledních desetiletích vznikla ve veřejném povědomí o autistech obrovská řada zcela nepravdivých mýtů (např. o chybějící empatii, nedostatečné vůli k sociabilitě, citové tvrdosti, nadprůměrné inteligenci apod.), které jsou zcela nepravdivé, a které je nesmírně složité, až takřka nemožné vyvrátit. Tyto mýty běžný život autistů v majoritním společenství neautistických jedinců velice znesnadňují. […] Ve všem ostatním Váš příspěvek reflektuje skutečnost správně – autisté pochopitelně na sociální reputaci nedbají. Za účelem tohoto zjištění jistě již mnoho let není nutné provádět jakékoliv testy.

Veronika Jelínková

Odpověď autora: […] děkuji za nové informace k tématu. DSM-V jsem ještě v ruce neměl (až ťeď), je to přeci jen zcela nový manuál. […] Souhlasím, že terminologie a dělení poruch autistického spektra (PAS) bylo neuspokojivé a to i v anglické verzi. Například jádrová kategorie syndromu: dětský autismus je většinou laiků chybně interpretován jako něco přechodného, co se týká dětského věku. Ve skutečnosti jde patrně o nejpervazivnější kategirii ze všech PAS. Na druhou stranu nemůžu souhlasit ani s novou kategorií autismus, která není dále dělená (pouze písmeny podle závažnosti). PAS jsou velmi heterogenní a další členění si zaslouží (hlavně kvůli terapii a budoucí životní intervenci). Jsem si též vědom, že Aspergerův syndrom není (nebyl) synonymem vysocefunkčního autismu a myslím, že to ve svém přízpěvku ani netvrdím. Jak správně píšete „aspergerové“ jsou od vysocefunkčních nositelů kannerovského autismu diferenciálně diagnostikováni podle absencí problémů s řečí v útlém věku. Toto dělítko je poněkud umělé a díky bohu, že vezme za své. Netvrdím, že autismus je léčitelný (to bych naštval více lidí, než je potřebné), přesto věřím ve větší vliv prostředí (a to i ameliorativní) než uznává většina odborníků na toto téma. I proto se mi dělítko jen na základě jednoho dávného ontogenetického bodu nelíbí. Ale to je na delší diskusi (a možná se mnou opět nebudete souhlasit).

Pohněval Vás můj subjektivní závěr, že autisti jsou lakomější a velmi přesně jste vysvětlila proč je zavádějící. Plně s Vámi souhlasím (a děkuji za vysvětlení mého zjednodušení i za čtenáře Vesmíru). Ale mne ste zase pohněvala, tím, že jste mě označila za neurotypického. Považuji se za Aspíka (podle DSM-V už tedy jen za autistu) a také se často označuji – zjednodušeně – za lakomého. Ale opět: máte plně pravdu, že je to spíše extrémní racionalita vynakládaných prostředků (neutrácím zbytečně), než to, že bych nebyl ochoten někoho pozvat na kávu :-).

Jiří Kubásek