Krym – riviéra v zemi Tatarů

K severnímu pobřeží Černého moře zavítal ze čtenářů Vesmíru zřejmě málokdo. Je to přitom zajímavá oblast nejen geograficky, ale zejména historicky a kulturně. Poloostrov Krym je místem, kde se mísí vlivy střední Asie s východní Evropou, kde turisty mezi letovisky vozí trolejbus a kde původní Tataři žijí ve stínu dominantní ruské populace.

Černé moře stojí v posledních desetiletích poněkud stranou zájmu českých návštěvníků, což je jistě škoda. V evropském kontextu sice není největší, nejnavštěvovanější ani nejhlubší, ale přesto je velmi zajímavé. Společně se svou severovýchodní enklávou, Azovským mořem, je nejhlouběji vnořeno do nitra kontinentu. Z pohledu mořeplavce plavícího se od Gibraltarského průlivu se tak jedná o poslední dosažitelnou výspu, pomineme-li možnosti dané později vybudovaným Suezským průplavem. Z pohledu jeho námořního využití je nejdůležitějším místem dvojice úžin Bospor a Dardanely, které zajišťují spojení se Středozemním mořem, a proto zde v minulosti bylo velmi živo. Významu místa ostatně odpovídá Istanbul, který leží na evropské i asijské straně průlivu a v okolí Černého moře je se svými více než 11 miliony obyvatel jednoznačně největším městem.

Z Černého moře zná asi většina z nás bulharské či rumunské pobřeží. Po roce 1989 se ale postupně otevřely i možnosti návštěvy jeho dalších částí, ať už v Turecku, nebo v bývalém Sovětském svazu, z něhož se mezitím staly Ukrajina, Rusko a Gruzie. Turecku náleží zdaleka největší část pobřeží, ale dovolím si tvrdit, že zajímavější území leží více na východ, kde se v předhůří Malého a Velkého Kavkazu nachází bájná Kolchida, nebo na severu, kde leží poloostrov Krym a několik velkých přístavů, jako je Sevastopol nebo Oděsa.

Krymský poloostrov je výrazným klínem, který do Černého moře zasahuje od severu. Se zbytkem kontinentu je spojen Perekopskou šíjí, od ruského pobřeží dále na východě ho naopak odděluje jen úzký Kerčský průliv, který propojuje vlastní Černé moře s mělkým Azovským mořem na severovýchodě. Většina jeho území je plochá nížina, ale při jižním pobřeží se od západu na východ táhne pohoří, jehož nejvyšší vrchol Roman-Koš dosahuje výšky téměř naší Sněžky (1545 m). Jinak ale leží jižní pobřeží v subtropickém pásmu, ve kterém vznikla vskutku neobvyklá rekreační oblast nazývaná Ruská riviéra. Není sice tak velká jako její francouzská jmenovkyně a není zde ani srovnatelné množství dlouhých písčitých pláží, ale pokud jde o honosnost nebo spíše pompéznost, jsou obě místa srovnatelná. Tedy pokud nás nevyděsí, že se zde na velmi malém prostoru míchají dovolenková letoviska se sídlišti oprýskaných paneláků. Z kontinentální Evropy je to ale na Krym daleko, takže se sem v minulosti mnoho turistů ze zemí mimo Sovětský svaz nehrnulo. A také se sem, nebo alespoň na některá místa, jako je přístav Sevastopol, vůbec nemohli dostat, protože šlo o uzavřené vojenské oblasti. V současné době v Sevastopolu sídlí ruská černomořská válečná flotila, které byl nedávno prodloužen pronájem vojenské základny do roku 2042. Připomeňme, že v devadesátých letech dělení bývalé sovětské černomořské flotily přivedlo Ukrajinu s Ruskem málem k ozbrojenému konfliktu.

Původními obyvateli Krymu byli Taurové, po nichž se poloostrov jmenoval. Později žili v nížinné části na severu Skythové a na jižním skalnatém pobřeží budovali své osady Řekové. V rámci stěhování národů se sem pak dostali také Ostrogóti. Ve 13. století byl poloostrov součástí Zlaté hordy a tehdy se zde usadili Krymští Tataři. Ti si později založili vlastní chanát se sídelním městem Bachčisaraj, ale brzy se stali tureckými vazaly. V té době podnikali zničující nájezdy zejména na přilehlé části dnešní Ukrajiny, které dokázali doslova vylidnit, ale také mnohem dál. V roce 1663 se dostali až k nám a spolu s Turky vyplenili značnou část jihovýchodní Moravy. Na konci 18. století Krym anektovala Kateřina Veliká a ten se tak stal součástí Ruské říše. Postupně zde přibývalo Rusů, kteří jsou nyní dominantní složkou tamní populace. K tomu ale přispělo také to, že Stalin označil po válce Tatary a další minority (krymští Němci, Arméni, Bulhaři, Řekové, Karaimové byli kompletně zlikvidováni) za kolaboranty a většinu z nich deportoval do Uzbekistánu a na Sibiř, odkud se mohli ve větší míře začít vracet teprve v devadesátých letech. Jejich půdu a další majetek už ale mezitím zabrali noví přistěhovalci, což možnosti návratu značně limituje. Přesto je ale možné na kopcích nad příbřežními středisky a sídlišti spatřit malé domečky navrátilců, kolem nichž se popásají stáda ovcí. Kromě toho byl Krym v roce 1954 administrativně oddělen od Ruské SFSR a přičleněn k Ukrajinské SSR, v důsledku čehož se stal po zhroucení Sovětského svazu součástí Ukrajiny, a nikoliv Ruska. To s sebou dodnes nese celou řadu problémů. Na fungování oblasti jako obřího dovolenkového ráje to ale vliv nemá a na národnostní problémy tak upozorňují hlavně rozdíly mezi azbukami ukrajinštiny a ruštiny na dvojjazyčných nápisech, místy doplněné nápisy v tatarštině.

Návštěvníky z Ruska láká na Krym hlavně moře, ale k vidění je tu toho víc. Asi největším magnetem je letovisko Jalta, kde se v únoru roku 1945 konala historická konference za účasti Stalina, Roosevelta a Churchilla, kteří rozhodli o budoucím směřování Evropy. Více než Livadijský palác, v němž se jednání odehrávalo, ale láká promenáda vroubená palmami, kde je možné se nechat vyfotit s několika druhy hadů, papoušků, opic, s levhartem nebo s medvědem. Pro návštěvníka z Čech to vypadá jako šílený cirkus, ale Rusové tyto atrakce milují, a tak je možné se s nimi potkat na všech vyhlášenějších místech, i když už v menším množství a v menší diverzitě. A aby byl obrázek dokonalý a všechno fungovalo, jak má, dohlíží na to z několikametrové výšky zvěčnělý V. I. Lenin. Ten tu není výjimkou a podobně často jako ochočená zvířata, potkáte na mnoha místech i obří sochy Lenina. Jedna taková shlíží i na nedaleký areál bývalého pionýrského tábora v Artěku. A protože byl tento tábor svého času největší na světě, nebo nám to aspoň tvrdili v časopise Junij naturalist (sovětský časopis pro mladé přírodovědce), je i Leninova socha největší, jakou jsem na Krymu viděl. A pod ní leží rozlehlé seřadiště, kde kdysi vůdci světového proletariátu vzdávaly čest tisíce pionýrů. Artěk dnes ale zeje prázdnotou, už dávno není tím, čím býval. Spousta obřích budov je zavřená, avšak celý areál stále budí impozantní dojem. Krym se ale pyšní i dalším nej, kterým je meziměstská trolejbusová doprava. Ta totiž nefunguje pouze v hlavním městě poloostrova Simferopolu. Vede z něj přes hory, kde překonává průsmyk ve výšce 752 m, do přímořské Alušty a odsud pak dále podél pobřeží až do Jalty. Celá trasa měří 86 km, což z ní dělá nejdelší evropskou linku. Pro našince je pak zajímavé to, že po ní jezdí trolejbusy značky Škoda, i když jde již spíše o muzejní kusy. Česko a jeho výrobky jsou zde stále přítomny. Mladí lidé se totiž odklánějí od vodky a ve velké míře začínají pít pivo. A jelikož je naše pivo pověstné, setkáte se s ním i na zdejší riviéře.

Krym toho může nabídnout samozřejmě víc. Kromě letovisek a podivných sídlištních slepenců tu najdete zajímavé historické památky. Na jedné straně to jsou přímořské hrady a pevnosti Sudak či Feodosia. Bývalé hlavní město Krymského chanátu Bachčisaraj zase představuje ukázku klasické muslimské architektury. Moderní architekturu v historizujícím stylu nabízí Voroncovský dvorec, který leží nedaleko od pobřeží s nádhernou kulisou Krymských hor v pozadí. Samotné hory stojí za návštěvu samozřejmě také, protože se od pobřežní linie zdvíhají velmi strmě a mohou tak nabídnout úžasné výhledy na mumraj pod nimi. Nejpěknější vyhlídky sice zpravidla doprovází bující a vzájemně neladící shluky stánků s kdečím, ale různorodé vývařovny už zaujmou, protože umožňují zahlédnout i prvky tradiční tatarské kuchyně, v ní používané nástroje a pro Evropana nepochybně zajímavé oblečení. Pokud ale máte zájem o přírodu, kde vás a vámi pozorované tvory nebudou na každém kroku rušit davy turistů, je třeba vyrazit od konečných autobusů, taxikářských postů či půjčoven velbloudů trochu dál.

Příroda Krymu je bezesporu zajímavá, i když dnes už značně ovlivněná dlouhodobou lidskou přítomností. Nížiny na severu, které byly v minulosti pokryty stepí, jsou silně zemědělsky využívané, podobně jako je subtropické pásmo na jihu zasaženo turismem a moře v okolí poloostrova rybolovem a znečištěním. V minulosti, na konci doby ledové, zde žila běžná eurosibiřská fauna, mezi jinými třeba bizoni a mamuti, ale také divocí koně a osli. Pitoreskní antilopa sajga tatarská (Saiga tatarica) se zde vyskytovala až do novověku, stejně jako divocí evropští koně tarpani (Equus caballus), než podlehli loveckému tlaku. Stáda koní zde ale lze potkat i nyní, i když už nejde o původní formu, ale zdivočelé jedince. Velmi pestrá je také zdejší avifauna, což je dáno různorodostí prostředí, i tím, že poloostrov leží na významné tahové cestě. Bohaté je zastoupení ptáků vázaných na stepi a mokřiny, jako je pelikán, jeřáb popelavý (Grus grus) i panenský (Anthropoides virgo), drop velký (Otis tarda) a malý (Tetrax tetrax), orebice čukar (Alectoris chukar) a nejrůznější bahňáci, racci a rybáci. Hnízdí zde ale i supové bělohlaví (Gyps fulvus) a hnědí (Aegypius monachus), i když nikoliv hojně. Řada z nich je bohužel předmětem lovu, který měl v minulosti za následek vymizení mnoha dalších druhů a stále je zde oblíbenou kratochvílí. Stačí chvilku brouzdat internetem a zjistíte, jak jednoduché je vydat se na loveckou výpravu, třeba v době tahu, kdy je ptáků samozřejmě nejvíce. Legislativa a kontroly zde nefungují.

Najdeme tu i endemity, i když mezi ptáky jen na poddruhové úrovni. Jsou jimi např. křivka obecná (Loxia curvirostra meriae) a králíček ohnivý (Regulus ignicapillus tauricus). Endemitem Krymského pohoří je ještěrka Darevskia lindholmi, ale na Krymu žijí i čtyři endemické sladkovodní ryby, hrouzci Gobio delyamurei a Gobio krymensis, sekavec krymský (Cobitis taurica) a hlaváč tatarský (Proterorhinus tataricus). Ještě více endemických druhů pak najdeme dle očekávání mezi bezobratlými, v přilehlých mořích jich však žije velmi málo. Mořští živočichové zde totiž mohou žít poměrně krátce (viz rámeček) a vesměs jde o druhy žijící i ve Středomoří. Větší a významnější z nich jsou dnes pod silnějším tlakem než suchozemská fauna. V případě řady z nich, ať už vymizelého tuleně středomořského (Monachus monachus) či ubývajících žraloků ostrounů obecných černomořských (Squalus acanthias ponticus) či jeseterů, jde o přímý důsledek přelovení. Lov jeseterů přitom oslabuje také necílové druhy, jako jsou delfíni, kteří se nalákáni návnadami utopí. Mořští živočichové, ale i na ně potravně vázaní ptáci jsou také stále více ohrožováni znečištěním moře. Zřejmé je to u velkých katastrof, při nichž dochází k úniku ropy. Příkladem toho je potopení říčního tankeru v Krčském průlivu na podzim roku 2007, následkem čehož zde uhynuly desítky tisíc mořských ptáků. Znečištění moře má ovšem mnohem více podob a zdrojů. Jeho dopady jsou přitom v případě Černého a Azovského moře horší, než je tomu u jiných moří bezprostředně komunikujících s oceány. Tím, že jsou se zbytkem moří propojeny jen úžinou Bospor a Dardanely, jde de facto o izolovaný uzavřený systém, kde se veškeré znečištění hromadí a kumuluje. Zdrojová oblast je přitom obrovská, protože jde kromě několika relativně menších řek o povodí Dunaje, Dněpru a Donu. Tyto řeky odvodňují značnou část střední a východní Evropy, kde leží desítky velkých měst a průmyslových aglomerací. Do moří tak proudí pestrá směs látek, od hormonů a reziduí léčiv, přes fosforečnany z pracích prášků až po těžké kovy nebo pesticidy, které ovlivňují všechny složky potravních řetězců včetně člověka. Příznivou zprávou je, že alespoň země v povodí Dunaje uzavřely dohodu o ochraně této řeky (Convention on the Cooperation for the Protection and Sustainable Use of the Danube River), což by mělo další znečišťování alespoň částečně omezit.

Přesto anebo právě proto stojí za to na Krym vyrazit a poznat tuhle podivnou evropskou černomořskou výspu, kde se mísí nejrůznější kulturní vlivy, rozsáhlé stepi se pomalu zvedají, aby se následně zřítily přímo do moře, a kde si své najde i zanícený biolog.