Autisté nedbají na sociální reputaci

To tvrdí Keise Izuma se spolupracovníky v nedávném čísle prestižního časopisu PNAS. Když byli zdraví jedinci požádáni, aby přispěli na charitu, přispívali ochotněji a dávali vyšší částky, pokud je při tom někdo další pozoroval. Naopak vysoce funkční autisté (nositelé Aspergerova syndromu) dávali stejně bez ohledu na to, zda se tímto aktem mohli před někým jiným „sociálně blýsknout“, nebo je nikdo další nepozoroval. (Přesněji: dávali dokonce v průměru o malinko více, když je nikdo neviděl, ale tento efekt nebyl statisticky průkazný.) Oběma skupinám byl následně uložen test, který sice vyžadoval pozornost a kognitivní schopnosti (tedy „schopnost přemýšlet“), ale neobsahoval sociální aspekt. Výsledky autistů i „normálních“ byly překvapivě lepší, pokud byl přítomen pozorovatel. Jinými slovy: autisté i zdraví podávají v náročných testech lepší výkony, pokud je někdo hlídá. Naproti tomu „aspergerové“ se nedokážou (nebo nechtějí?) chovat způsobem, který jim (pouze) vylepší sociální reputaci. Další zajímavá věc také nevyšla průkazně. Autisté dávali na charitu vždy v průměru méně než zdraví lidé (podle grafu tak o 1/3). Že jsou „aspergerové“ s normální inteligencí lakomější než podobně inteligentní neautisté si myslím již dlouho – a jak nyní nacházím, vychází to tak i podle dřívějších studií. (PNAS 108, 17 302–17 307, 2011, DOI: 10.1073/pnas.1107038108)