Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Melouny vyhozené jen z balkonu…

 |  8. 3. 2012
 |  Vesmír 91, 123, 2012/3

Nový vysokoškolský zákon vzbuzuje emoce. Emoce studentů, jejich učitelů, emoce těch, kteří ho navrhují či dokonce prosazují. Melouny vyhozené z balkonu budovy pražské právnické fakulty některé pobavily, jiné rozhořčily. Málokterá navrhovaná právní norma vedla k takovému odporu, přičemž ten odpor je jak věcný, tak intuitivní.

Věcný odpor je zčásti spojen s faktem, že vysoké školy, přinejmenším ty veřejné, jsou jednou z mála oblastí společnosti, která není spojována s nějakým velkým skandálem či aférou příliš často. Největší z nich se odehrála na plzeňských právech, jejichž problémy začaly před třemi roky a vedly k nedávnému odejmutí akreditace magisterského studia. Jiné negativní zprávy z prostředí vysokých škol, například dávné pochyby o průhlednosti přijímacího řízení na pražské právnické fakultě či staré spory na pražské katolické teologické fakultě, se sotva dají srovnávat s tím, co se dozvídáme o předražených a nekvalitních dálnicích či přístrojích v některých nemocnicích, o chodu státních zastupitelství nebo o nákupech zbraní...

Naopak je třeba říci, že české a moravské vysoké školy, alespoň klasické univerzitní instituce, se v posledních dvaceti letech výrazně postavily na nohy. Za komunismu se postupně ustanovilo rozdělení rolí na poli vzdělanosti: věda a výzkum se dominantně prováděly v Akademii věd či v rezortních výzkumných ústavech, vysoké školy byly považovány především za výukové instituce. Jejich vědecký výkon byl tehdy ve valné většině neslaný nemastný. Sám o tom vím své – v roce 1990 jsem přešel z prominentního lékařského výzkumného ústavu na jednu z pražských lékařských fakult. Tehdy to byl doslova sestup do nižší ligy. Ale již v prvních letech po roce 1990 začala renesance původního poslání univerzit tak, jak je na úsvitu doby skutečně moderní načrtl Wilhelm von Humboldt: jednota vědy a výuky se stala základní filozofií mnoha pozitivních posunů, ke kterým na vysokých školách došlo. Jen díky tomu mohou dnes velké vědecké instituce, jakými jsou například Univerzita Karlova, České vysoké učení technické v Praze či Masarykova univerzita v Brně, soutěžit nejen s Akademií věd, ale slavit úspěchy i na mezinárodním poli. Ten, kdo má oči a chce vidět, nemůže si nepovšimnout stovek výborných studií z českých a moravských univerzit, které jsou ročně publikovány i v těch nejkvalitnějších mezinárodních časopisech. Díky univerzitnímu výzkumu máme také kvalitní klinickou medicínu, špičkovou biologii, matematiku či egyptologii, výzkum nanotechnologií... Podobných příkladů jsou jistě stovky. Jsem přesvědčen, že tento rozvoj souvisí s nově nabytými akademickými svobodami, s uspořádáním, v němž hrají klíčovou roli zásadní prvky akademické samosprávy a značná autonomie vysokých škol.

A o tuto autonomii zde právě jde. Autonomii nutnou pro to, aby univerzity v přísném a spravedlivém řízení mohly rozhodovat, kdo bude docentem a profesorem. Autonomii nutnou pro to, aby mohly samy zacílit svůj výzkum. Autonomii potřebnou pro svobodnou diskusi o vědě a výuce. V svobodném prostředí, ve kterém se mohou dostat ke slovu nejen akademičtí pracovníci, ale i studenti, se zpravidla více daří rozvíjet svobodného ducha. A ten je potřebný nejen pro vědu a univerzitu, ale pro celou společnost.

Intuitivní strach ze změn připravovaných chystaným zákonem se odvíjí od sledování okolní společnosti. Nejen novináři, ale dokonce sami politici nás opakovaně informují o strašidelných jevech v mnoha státem řízených institucích či podnicích, přičemž jsou tyto odpudivé skutečnosti často spojeny s jmenováním manažerů či členů vrcholných orgánů institucí, a to politickou reprezentací. Prostá zkušenost velí k opatrnosti: proboha, aby nám do těch proponovaných rad vysokých škol nedosadili lidi, jaké jmenovali do jiných podniků s účastí státu. A aby to s našimi vysokými školami nedopadlo za dalších deset nebo dvacet let podobně jako s mnohými podniky. Abychom se prostě na vysokých školách postupně nevrátili k servilnímu poklonkování mocným, k omezení svobodné vnitřní diskuse či nedej bože k udávání. Každý ví, že konec svobody na univerzitě je také koncem svobodného výzkumu. A menší svoboda výzkumu zase vede ke snížení jeho úrovně. Omezování akademické svobody snad mohou zabránit akademické senáty. Jak to však udělat, aby v nich nevítězil průměr, nebyly náhražkou odborů či se jich nezmocnily jednotlivé dobře zorganizované skupiny akademiků, ale naopak aby v nich byli zastoupeni ti, kteří pozitivně posunují vědu a výuku na dané fakultě či univerzitě, je samozřejmě zásadní otázka. Bohužel je dobře známo, že aférám, které zmiňuji na začátku, akademické senáty zabránit nedovedly. O jejich složení lze disiutovat, studenty bych v nich však neomezoval. Jsou těmi, kteří výuku vnímají bezprostředně jako její konzumenti. Reflektují atmosféru na fakultách. Jejich uvažování není ještě otupené rytmy pragmatických tanců a jejich ideály mohou představovat přinejmenším etickou pojistku při rozhodování senátů či vedení fakult a univerzit.

Ten, kdo se po vysokých školách pozorně dívá, ví, že je potřeba změnit spoustu věcí. Je jisté, že žádná z našich univerzit nedosáhne zítra ani pozítří úrovně Cambridge nebo curyšské techniky. Snad by pozitivnímu posunu více pomohly rozumné novely zákona než zákon nový. Předložení nového zákona sněmovně by se nemělo uspěchat. Ty sporné, avšak naprosto zásadní body by měly být předmětem velmi věcné diskuse. V každém případě je však dobře, že se diskuse na toto téma přenesla i mimo pracovny ministerstev, poslanecké kluby, konference rektorů či orgány akademických samospráv. Pokud k tomu přispěly melouny vyhozené z balkonu, tak zase tak moc vyhozené nebyly.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Michal Anděl

Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., (*1946) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Je profesorem vnitřního lékařství se zaměřením na diabetologii a klinickou i preventivní výživu. Je vedoucím Centra pro výzkum výživy, metabolismu a diabetu 3. lékařské fakulty UK. Je členem Učené společnosti ČR.
Anděl Michal

Doporučujeme

Peníze z chemie, peníze pro chemii

Peníze z chemie, peníze pro chemii

Ondřej Vrtiška  |  16. 7. 2018
Manželé Hana a Dalimil Dvořákovi se seznámili v laboratoři. A nebylo to naposledy, co zaujetí pro organickou chemii ovlivnilo jejich životy i mimo...
Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

Co když se probudí sopky pod antarktickým ledem?

John Smellie  |  16. 7. 2018
Antarktida je rozlehlá pustina pokrytá největším ledovým příkrovem světa, který obsahuje asi 90 % globálních zásob sladké vody. Funguje jako obří...
Ztracený potápník

Ztracený potápník uzamčeno

Josef Lhotský  |  16. 7. 2018
„Konference jsou od toho, abys tam navazoval styky a chlastal,“ řekl mi kdysi… — Povídka proplétající osudy tří velkých postav biologie.

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné