Tvůrčí cesta Richarda Dawkinse

Richard Dawkins může zemřít. Tedy ne že bych mu to přál! Ale kdyby náhodou teď někdy umíral, myslím, že by mohl umírat spokojený s tím, že stihl napsat své životní dílo. Alespoň tak hodnotím jeho poslední (u nás vydanou) knihu.

V únoru 2009 by Charles Darwin oslavil dvousté narozeniny a zároveň stopadesáté výročí prvního vydání svého Původu druhů. Toto významné datum jsme si připomínali celý rok. V zahraničí vyšla řada knih o evoluci, z nichž právě Dawkinsova Největší show pod sluncem byla s mírným zpožděním přeložena i do češtiny. Naši čtenáři mohou znát jeho předchozí knihy o evoluci: Řeka z ráje (česky 1996), Sobecký gen (1998), Slepý hodinář (2002), Příběh předka (2008) a Boží blud (2009). Ta jeho první (Sobecký gen vyšel poprvé v roce 1976) je brána jako bible ultradarwinistů (původně hanlivé označení dnešního mainstreamového pojetí) a vzbudila velkou vlnu ohlasu a kritiky. Čas však ukázal, že Dawkinsovy představy o zaměření se na gen jako objekt přírodního výběru (jediná trvalá entita, která přechází z generace na generaci) byly opodstatněné. Jeho první knihy byly psány sice poutavou formou, ale přesto pro řadu čtenářů (nejen laiků) těžko stravitelné a svým zaměřením na „genetiku“ poněkud abstraktní. Dawkins během let při jejich prezentování, obhajování, při diskusích se čtenáři a odpůrci a hlavně postupným vylepšováním argumentů zdokonalil svůj styl natolik, že jeho poslední kniha je brilantním textem plným poutavých příběhů i pro (či spíše právě pro) laiky.

V Dawkinsově literární tvorbě lze sledovat poměrně zřetelný vývoj jeho zaměření. Byť všechny knihy psal pro nejširší veřejnost, postupně měnil (a stále mění) svůj úhel pohledu a intenzitu provokování a argumentování. Než však šmahem odsoudíte Dawkinse jako nesmiřitelného rouhače, antikrista a štváče, měli byste si uvědomit souvislosti a okolnosti vzniku jeho knih. První knihy Sobecký gen a Rozšířený fenotyp byly de facto technickým, byť provokativním popisem úhlu pohledu nazírání přírodního výběru – je zbytečné sledovat, co si o svém chování myslí jeho protagonisté, důležité je, jak jim pomáhá předávat vlastní geny do dalších generací.

Další knihy (Slepý hodinář, Řeka z ráje, Výstup na horu nepravděpodobna) se pak podrobněji zaměřují na jednotlivé aspekty přírodního výběru a jsou jakýmisi reakcemi na kritické připomínky a výtky proti darwinismu. Následující kniha Příběh předka je skvostným průvodcem fylogenezí živočišné říše (respektive původem člověka až ke kořenům – k jednobuněčným organismům). O dva roky později vyšla kniha Boží blud, která poněkud „vybočuje“. (Nu, prvním vybočením vlastně byla kniha Rozplétání duhy o vztahu vědy a umění.) Dawkins byl vždy aktivní a nesmiřitelný ateista, který si cenil poznání před vírou a nebál se to všem dávat najevo. Tímto svým postojem získával jak nepřátele, tak i (myslím neméně početné) obdivovatele.

Kniha Boží blud je manifestem ateistů, kniha bojující proti církevní demagogii a adoraci křesťanství vůbec. Českému čtenáři obzvláště se tento postoj může zdát zbytečný a nepochopitelný, musíme si ale uvědomit, že v rámci Evropy se ke křesťanství hlásí menší procento obyvatel než u nás jen v Kosovu a Albánii. U nás se k ateismu hlásí 54–61 % obyvatel, což nás řadí na šestou příčku světového žebříčku v počtu ateistů; s ohledem na vyšší hodnotu tohoto rozpětí je před námi pouze Japonsko a Vietnam. Naproti tomu například v USA je deklarace ateismu společenským stigmatem a kupříkladu v politice výrazným handicapem. Křesťanské církve s tradičním monopolem na vzdělávání tak v některých státech zakazují či omezují výuku evoluce, což je právě situace, proti které Dawkins aktivně bojuje. Naléhavost tohoto boje jistě podtrhuje i rozsah knihy – české vydání má 480 stran.

Vraťme se však k recenzované knize – Největší show pod sluncem je sbírkou důkazů evoluce a skutečně, kromě krátkého vysvětlení, co ve vědě znamená „teorie“, se Dawkins zaměřuje na rozličné příklady a doklady přírodního výběru, vysvětluje je čtenářům a popisuje i metodické aspekty výzkumu evoluce. Kromě těch klasických, jako je popis inverzní stavby oka obratlovců, vedení laryngiálního nervu či chámovodů, je to i množství aktuálních dokladů od recentně publikovaných studií o pozorované evoluci mikroorganismů v laboratorních podmínkách, nově nalezených fosilních „chybějících článcích“ (s velkou kritikou konceptu „chybějících článků“) až po organizaci ekosystémů. Dawkins zevrubně popisuje každý příklad, seznamuje nás často i s okolnostmi jeho objevu a potřebnými znalostmi k jeho pochopení (molekulární hodiny, neurulace atp.), zvažuje, co si o daném příkladu mohl myslet Darwin, a hlavně ukazuje, jak jsou existující doklady konstrukčně nedokonalé. Pokud by je stvořil Bůh, určitě by nikdy nezískal inženýrský titul.

Bylo napsáno hodně knih o evoluci, ale pokud jste je ještě nečetli, tahle vás určitě zaujme. A pokud jste je už četli, takhle vás ponebaví a poskytne vám ucelený přehled. Těžko říct, zda Dawkins tuhle svou laťku ještě někdy překoná. S ohledem na své současné poslání – šířit poznání a vychovávat ke zvídavosti – vydal vloni obrázkovou knihu The Magic of Reality: How We Know What’s Really True, která je určena pro děti a mládež. Snad ji někdo vydá v češtině.