Írán – říše ducha

Říjnová devětapadesátá diskuse cyklu Třetí dimenze byla věnována Íránu.²⁾ Proč? Asi každý, kdo v Íránu byl v poslední době, musí nutně shledat rozpory mezi zpravodajstvím a realitou. Těžko však jedna diskuse a několik postřehů z ní přinese nápravu. Aspoň trochu ale může naznačit, že leccos nevíme:

Každý, kdo ví a ví, že ví, nechá přeskočit koně moudrosti přes nebeskou báň. Každý kdo neví, ale ví, že neví, může též dosáhnout svého cíle. Každý, kdo neví a neví, že neví, je navždy uvězněn v dvojí nevědomosti.

Neznámý autor, přisuzováno Náseroddínovi Túsímu (1201–1274)³⁾

Luboš Veverka v úvodu diskuse upozornil, že pokud věříme televizním a dalším zpravodajstvím, musí nám dnešní Írán připadat jako uzavřená a veskrze nepřátelská entita. K tomu přispívají útržkovité zprávy o jeho jaderném programu, analyzovaných záměrech a cílech či momentálně uvalených ekonomických sankcích. Všechny tyto pohledy vycházejí z kontextů, které jsou vlastní naší euroatlantické civilizaci. Naše kontexty však nemusejí být těmi jedinými a správnými. Írán je zemí mimořádné tradice a kultury, která formulovala vlastní pohled na svět. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

„Íránci určitě cítí kontinuitu se svými nejstaršími dějinami,“ uvedla Adriana Stříbrná, „na jejich území se nachází mnoho památek hmotné kultury, i v literatuře se stále opakovaly tradiční motivy… kontinuita je velice silná. Za dynastie Pahlaví se kladl větší důraz na předislámskou tradici, což asi bylo způsobeno tím, že jako nastupující dynastie potřebovali nové ukotvení své moci, proto hledali opodstatnění ve starších dobách, snažili se upozadit klér.“

Zora Hesová doplnila, že kromě předislámské tradice má Írán i uvnitř islámu několik tradic. Je to například tradice islámské filosofie, která ve středověku přebrala pochodeň arabské a aristotelské filosofie. V Íránu se rozvíjela poté, co v arabském světě již neexistovala. Írán má tradici náboženských inovací. V minulých sto padesáti letech zde vznikla dvě nová náboženství, která byla v Íránu potlačována (bábismus a báhá’ismus). Mezi íránskými Kurdy existují různá náboženská hnutí a místní ezoterické tradice. Když člověk přijede do Íránu, má překvapivý pocit, že mu je tato země nějakým způsobem hodně blízká, přestože je velice jiná. Se vzdělanými Íránci si velice dobře porozumí, protože evropskou a vůbec západní historii a kulturu dobře znají a zároveň je zajímá.

„Islámská tradice je nesmírně vlivná,“ zdůraznil Bronislav Ostřanský. Írán poskytl civilizaci řadu velkých jmen. Jsou to myslitelé, kteří často nebývají vnímáni jako Íránci, respektive mnoho lidí neví, že Íránci byli, protože psali arabsky. Úryvek ze Sá’dího sbírky Golestán (Růžová zahrada) zdobí vchod do budovy Organizace spojených národů v New Yorku:

Všichni lidé údy jsou jediného těla neb byli stvořeni z podstaty jediné Když osud postihne jeden úd bolestí pak cítí to i údy ostatní.

A dále:

Kdo nestaráš se o soužení jiných nezasloužíš nazývat se člověkem.⁴⁾

„Írán není jednolitý, ať už ho bereme etnicky, nebo nábožensky,“ podotkla Adriana Stříbrná. Oficiální statistiky uvádějí, že šíitů je více než 90 %, žijí tam také stoupenci zoroastrismu, což je velmi staré íránské předislámské náboženství, je tam židovská menšina a v postavení obchodníků je docela významná. Íránci sami sebe považují za národ velice kulturní, tolerantní, rádi zdůrazňují tradici a možná mají trochu pocit, že je ostatní svět nechápe. Asi nejznámější bude íránská kinematografie, která se u nás dost prezentuje. Letošního Oscara za cizojazyčný snímek dostal íránský film.⁵⁾

Islám je v Íránu převažující náboženství až od 9. století, ale nikdy zde neproběhla arabizace tak jako v jiných okolních islamizovaných zemích, které přejaly také jazyk a kulturu dobyvatelů. Íránci si však díky své bohaté kulturní tradici jazyk udrželi, i když to bylo obtížné a určitým způsobem ho museli znovu vzkřísit. Cítili se být výše na žebříčku hodnot než Arabové. Odrazilo se to v literárních památkách. Bylo tam hodně silné hnutí šu’ubíja, což vlastně byl boj proti arabizaci.⁶⁾

Bronislav Ostřanský se pokusil vysvětlit osobitý vztah islámu a státní moci. Íránská revoluce r. 1979, skrze niž byl aplikován koncept ájatolláha Chomejního velájat-e faqíh neboli vláda duchovenstva, nebyl nějaký náhlý zvrat, ale výsledek mnohasetletého vývoje. Již od 16. století, kdy došlo v Íránu k zavádění ší’i 12 imámů (dnes nejpočetnějšího segmentu ší’i) jako oficiálního náboženství, se tento směr vymezil jakožto stoupenci práv na nástupnictví nejbližšího mužského Prorokova příbuzného. Název je zkrácenina z ší’at Alí neboli strana Alího. V 16. století se ší’a 12 imámů začala štěpit na dva směry v otázce, kdo je oprávněn vykládat islám. Jedni tvrdili, že každý muslim musí být schopen vykládat svou vlastní víru svým vlastním přístupem na základě tradic. To je směr, kterému se říkalo achbárí. Druhý směr tvrdil, že k tomu, aby někdo mohl vykládat islám, potřebuje dvě věci – důkladné náboženské vzdělání a racionální schopnosti. Neboli že to může dělat někdo, kdo je schopný idžtihádu. Z toho vzešla vize, která se potom stala dominantní, že totiž existují znalci, modžtahedi, kteří prostým věřícím slouží jako vzory. Odtud se vine linie k vládě duchovenstva. Šíité věří, že skutečná moc patří jedinému suverénu (tak je to v íránské ústavě), jímž je očekávaný mahdí, imám, který se v 9. století uchýlil do skrytu. Do té doby, než se imám vrátí, tak režim, ať je již jakýkoli, je pouze místodržící. Je v pozici toho, kdo zastupuje, ne toho, kdo vede.

Hodně se mluví a píše o Íránu z našeho pohledu. Jak se však dívá běžný Íránec na Evropu a na křesťanství, se pokusila objasnit Zora Hesová. Křesťanství vnímá jako pozitivní, Ježíš je jedním z proroků islámu a Marie a Ježíš obecně vzbuzují pozitivní emoce. Íránci až tak dopodrobna neznají politickou historii Evropy. V principu si jí váží a zajímají se o moderní svět – to platí především pro vysokoškolské studenty a vzdělané lidi. Problémy, jaké my máme s islámem, mají možná s jinými odštěpeními z islámu, ale vůbec je nemají s jinými náboženstvími jako takovými. Jejich postoj k jiným náboženstvím je spíše pozitivní, pokud se o ně vůbec zajímají. Myšlenkový náboj křesťanství je do velké míry přijímán, kromě několika detailů, s nimiž se neshodnou. Je cítit veliký zájem hlavně o Spojené státy, spíš než o celou Evropu, nebo také o Německo, které představuje ideál rozvoje, ekonomické moci a technologického pokroku. To všechno přitahuje obrovský zájem, protože to patří do obrazu úspěšného moderního světa a mnoho mladých Íránců by nejradši studovalo na Západě.

Adriana Stříbrná připomněla, že důležitou roli v pohledu na západní svět sehrála média – mladí Íránci sledují satelit. V Americe je největší íránská menšina a existují i persky vysílající televize, které jsou i přes oficiální zákaz v Íránu sledované.

V Íránu existuje feministické hnutí, jak literární, tak teologické, zmínila Zora Hesová. Rozšiřování práv a rovnosti se střetává s problémem, že v Koránu je několik zmínek o nerovnosti pohlaví, a to se dá velice těžko pominout. Ženy studují speciálně teologii a islámské právo proto, aby se v něm vyznaly a udělaly si vlastní obrázek. Začínají produkovat vlastní teologické spisy, argumenty atd. A to je v jiných islámských zemích nevídané.

Írán je v pestrosti názorů možná tou vůbec nejzajímavější zemí na Blízkém východě. Právě proto, že tam existuje určitá nutnost vypořádat se s politicko-teologickým základem, který je daný. Řada lidí to nezpochybňuje, ale chce jej použít, aby se dobrala k něčemu, co je v jejich očích spravedlivější. A to je také slovo, které člověk slyší nebo čte neustále, je to obrovský motiv, ne snad demokracie, ani ne možná svoboda, ale spravedlnost. To je pojem, se kterým se dá pracovat, který se dá použít, interpretovat nebo aplikovat na různé texty. A v Íránu se tohle děje. Bohužel se to neděje úplně otevřeně. V poslední době, v pěti sedmi letech, došlo k omezení, protože politika konfrontace ze Západu do velké míry omezila prostor, který tam byl, ale v Íránu to existuje a bude existovat i dál.

Írán i perská kultura měly na světovou historii velký vliv. Myšlenkové proudy se odtud mnohokrát přelily i do zbytku světa. V různých etapách svého vývoje Írán skutečně představoval říši ducha a v jistém smyslu plní tuto funkci dodnes – společná kultura této země propojuje etnicky i jazykově pestré národy. […] Ale bude Írán říší ducha i v budoucnu? Jinými slovy, dokáže Írán sehrát roli důležitého a vlivného faktoru na Blízkém a Středním východě, případně i ve světě, jak se od něj očekává?

K těmto pochybnostem se váže i nejistota, zda světové společenství vůbec umožní Íránu zmocnit se tak vlivné pozice. Zásadní otázkou rovněž zůstává, zda je současná úzkoprsá a sebestředná íránská vláda schopna se této role ujmout.⁷⁾