Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

O zdlouhavé cestě jetele lučního do Čech

 |  1. 11. 2012
 |  Vesmír 91, 645, 2012/11

Málo hospodářských rostlin způsobilo tolik a tak znamenitých změn v soustavách hospodářských, a žádná hospodářská bylina není tak vrtkavá, nestálá ve svém růstu, žádná nedělá více starostí, jako jetel, kterýž půdu posiluje, obohacuje a zúrodňuje tak, že nemůžeme si ani představiti, jak naši předkové bez něho se obejíti mohli.

Antonín Adam Šmíd: O jeteli a jeho promyslném pěstování. Bodrému a usilovnému ku předu kráčejícímu lidu českému, v Praze 1862

Jetel luční (červený) – Trifolium pratense – představuje jednu z našich nejvýznamnějších pícnin. Vzhledem k tomu, že je ale téměř v celé Evropě druhem původním, je poměrně nesnadné přesně zjistit cesty, jimiž se k nám kultivary dvousečných jetelů šířily. V mnohých evropských oblastech byl totiž pěstován přímo z planých rostlin, neboť dovážené prošlechtěné odrůdy, zejména v drsnějších přírodních podmínkách, vymrzaly, nebo zde nedosahovaly očekávané výnosnosti.

Pravděpodobný původ kulturního jetele – Íránská plošina

Historicky je doloženo, že jetel luční byl jako kulturní plodina pěstován již ve starověku na Perské plošině. V Evropě, kam byl rozšířen Araby (ještě spolu s některými dalšími důležitými zemědělskými plodinami – např. s rýží), byl nejprve pěstován v některých jimi ovládaných oblastech Pyrenejského poloostrova. Odtud se až v 16. století pěstování jetele postupně rozšiřovalo do dalších zemí Evropy. Zprvu pravděpodobně do Nizozemí, které od roku 1516 připadlo španělské větvi Habsburků, Lombardska (historického území v severní Itálii), Brabantska, Anglie a dalších zemí.

Do střední Evropy však pěstování této kultury pronikalo jen velmi zvolna. Podle našeho významného zemědělského botanika Karla Kaviny k tomuto došlo až někdy po třicetileté válce. O hlavních směrech pronikání jetele lučního k nám ostatně mnoho napovídají i jeho tehdejší dobová označení: jetel brabantský, jetel holandský, jetel španělskýjetel štýrský, který byl podle našeho hospodářského odborníka a průkopníka progresivních zemědělských metod Antonína Adama Šmída do Štýrska „zaveden z Hořeních Vlach, kde setí jeho bylo již dříve všeobecně rozšířeno.“

Nejvýznamnější „umělá pícnina “

Do českých zemí se ale jetel dostal až někdy v 18. století. Jeden z nejstarších zcela konkrétních záznamů o pěstování jetele na našem území se váže k roku 1738. Je v něm doloženo pěstování jetele na panstvích sweerts-sporckovských v okolí Lysé. Můj někdejší učitel a pozdější kolega, zemědělský historik František Lom, byl však na základě podrobnějšího studia dalších historických pramenů přesvědčen, že k pěstování jetele lučního zde bylo přikročeno již podstatně dříve. Z dalších raných „jetelových“ písemných informací na našem území si ještě např. uveďme úryvek z tzv. Rakovnické instrukce (z roku 1757), v níž stojí: „… bude také při každým dvoře něco jetele s ovsem vyseto býti moci, by se dobytek tím lépeji vychovati mohl…“

Pevné postavení mezi našimi pěstovanými plodinami a zařazení k našim hlavním „umělým pícninám“ (vedle vojtěšky a vičence) získává však jetel až teprve po odeznění hladových let 1770 až 1772. Po tomto zejména v Čechách kriticky neúrodném katastrofickém období (Vesmír 75, 455, 1996/8) dochází totiž u nás záhy ke značnému vylepšování systémů zemědělského hospodaření.

Vlastenecko-hospodářská společnost

Zavádění nových a výnosnějších plodin a odrůd do našeho zemědělství, jako jsou brambory, jetel, burgundská řepa (ale i ozimý ječmen, který byl do té doby v Čechách téměř neznámý), v tomto období velice účinně ovlivňovalo nejstarší hospodářské sdružení v Čechách – c. k. Vlastenecko-hospodářská společnost. Za mimořádně významné hospodářské změny, které se začaly po hladových letech uplatňovat v tehdejších panujících úhorových soustavách hospodaření (Vesmír 74, 313, 1995/6), lze označit částečné osévání polí po ovsu a jarním ječmeni jetelem. Právě tato agrotechnická proměna vyústila v tzv. čtyřhonný či pětihonný úhorový systém hospodaření, což bezesporu znamenalo posun k intenzivnímu střídavému hospodaření.

Stalo se tak částečně i zásluhou Johanna Christiana Schubarta, který na svém rytířském statku Würschwitz ve Slezsku zavedl místo černého úhoru pěstování jetele. Za své zásluhy o zlepšení a racionální rozšíření pěstování pícnin a zdokonalení stávajícího hospodářského systému pěstováním jetele byl J. Ch. Schubart r. 1784 od císaře Josefa II. dokonce povýšen do šlechtického stavu.

Plodina , která dokázala vyhnat dobytek z pastev do stájí

Jetel ve vývoji našeho zemědělství bezpochyby náležel mezi ty nejúčinnější zbraně (jak jsem se ostatně dočetl v jednom pozdějším hodnotícím dobovém odborném pojednání), které spolehlivě dokázaly vyhnat dobytek z pastev do stájí a do chlévů. Tak vlastně tato rostlina otevřela dokořán dveře šíření nového progresivního systému střídavého hospodaření (střídavého hospodářství, střídavého setí, anglického hospodářství, anglického setí) – to je modifikacím norfolkského osevního postupu. Nejdříve k tomuto závažnému, bez nadsázky revolučnímu zemědělskému kroku mohlo přirozeně docházet na velkostatcích. Obce k němu mohly v rozhodující míře přistupovat na poddanské půdě až po zrušení poddanství. K tomu ale došlo teprve r. 1848.

Jetel luční má hlavní význam pro výrobu sena a zelené píce především v hospodářstvích bramborářského a horského výrobního typu. V sušších a teplejších oblastech je nahrazován vojtěškou, která jej zde předčí jak výší výnosů, tak i stálostí. S čistými kulturami dvousečného jetele lučního bylo na polích možno bezpečně počítat jeden užitkový rok, ve směsce se štírovníkem nebo s vhodnými trávami (např. s jílkem italským, bojínkem, kostřavou luční) po dva užitkové roky. Velký vliv na jeho rozmanitost mělo u nás křížení již prošlechtěného jetele s domácími lučními planými formami. Tímto způsobem často vznikalo mnoho velmi cenných krajových odrůd jetele.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zemědělství
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem a J. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné