Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O zdlouhavé cestě jetele lučního do Čech

 |  1. 11. 2012
 |  Vesmír 91, 645, 2012/11

Málo hospodářských rostlin způsobilo tolik a tak znamenitých změn v soustavách hospodářských, a žádná hospodářská bylina není tak vrtkavá, nestálá ve svém růstu, žádná nedělá více starostí, jako jetel, kterýž půdu posiluje, obohacuje a zúrodňuje tak, že nemůžeme si ani představiti, jak naši předkové bez něho se obejíti mohli.

Antonín Adam Šmíd: O jeteli a jeho promyslném pěstování. Bodrému a usilovnému ku předu kráčejícímu lidu českému, v Praze 1862

Jetel luční (červený) – Trifolium pratense – představuje jednu z našich nejvýznamnějších pícnin. Vzhledem k tomu, že je ale téměř v celé Evropě druhem původním, je poměrně nesnadné přesně zjistit cesty, jimiž se k nám kultivary dvousečných jetelů šířily. V mnohých evropských oblastech byl totiž pěstován přímo z planých rostlin, neboť dovážené prošlechtěné odrůdy, zejména v drsnějších přírodních podmínkách, vymrzaly, nebo zde nedosahovaly očekávané výnosnosti.

Pravděpodobný původ kulturního jetele – Íránská plošina

Historicky je doloženo, že jetel luční byl jako kulturní plodina pěstován již ve starověku na Perské plošině. V Evropě, kam byl rozšířen Araby (ještě spolu s některými dalšími důležitými zemědělskými plodinami – např. s rýží), byl nejprve pěstován v některých jimi ovládaných oblastech Pyrenejského poloostrova. Odtud se až v 16. století pěstování jetele postupně rozšiřovalo do dalších zemí Evropy. Zprvu pravděpodobně do Nizozemí, které od roku 1516 připadlo španělské větvi Habsburků, Lombardska (historického území v severní Itálii), Brabantska, Anglie a dalších zemí.

Do střední Evropy však pěstování této kultury pronikalo jen velmi zvolna. Podle našeho významného zemědělského botanika Karla Kaviny k tomuto došlo až někdy po třicetileté válce. O hlavních směrech pronikání jetele lučního k nám ostatně mnoho napovídají i jeho tehdejší dobová označení: jetel brabantský, jetel holandský, jetel španělskýjetel štýrský, který byl podle našeho hospodářského odborníka a průkopníka progresivních zemědělských metod Antonína Adama Šmída do Štýrska „zaveden z Hořeních Vlach, kde setí jeho bylo již dříve všeobecně rozšířeno.“

Nejvýznamnější „umělá pícnina “

Do českých zemí se ale jetel dostal až někdy v 18. století. Jeden z nejstarších zcela konkrétních záznamů o pěstování jetele na našem území se váže k roku 1738. Je v něm doloženo pěstování jetele na panstvích sweerts-sporckovských v okolí Lysé. Můj někdejší učitel a pozdější kolega, zemědělský historik František Lom, byl však na základě podrobnějšího studia dalších historických pramenů přesvědčen, že k pěstování jetele lučního zde bylo přikročeno již podstatně dříve. Z dalších raných „jetelových“ písemných informací na našem území si ještě např. uveďme úryvek z tzv. Rakovnické instrukce (z roku 1757), v níž stojí: „… bude také při každým dvoře něco jetele s ovsem vyseto býti moci, by se dobytek tím lépeji vychovati mohl…“

Pevné postavení mezi našimi pěstovanými plodinami a zařazení k našim hlavním „umělým pícninám“ (vedle vojtěšky a vičence) získává však jetel až teprve po odeznění hladových let 1770 až 1772. Po tomto zejména v Čechách kriticky neúrodném katastrofickém období (Vesmír 75, 455, 1996/8) dochází totiž u nás záhy ke značnému vylepšování systémů zemědělského hospodaření.

Vlastenecko-hospodářská společnost

Zavádění nových a výnosnějších plodin a odrůd do našeho zemědělství, jako jsou brambory, jetel, burgundská řepa (ale i ozimý ječmen, který byl do té doby v Čechách téměř neznámý), v tomto období velice účinně ovlivňovalo nejstarší hospodářské sdružení v Čechách – c. k. Vlastenecko-hospodářská společnost. Za mimořádně významné hospodářské změny, které se začaly po hladových letech uplatňovat v tehdejších panujících úhorových soustavách hospodaření (Vesmír 74, 313, 1995/6), lze označit částečné osévání polí po ovsu a jarním ječmeni jetelem. Právě tato agrotechnická proměna vyústila v tzv. čtyřhonný či pětihonný úhorový systém hospodaření, což bezesporu znamenalo posun k intenzivnímu střídavému hospodaření.

Stalo se tak částečně i zásluhou Johanna Christiana Schubarta, který na svém rytířském statku Würschwitz ve Slezsku zavedl místo černého úhoru pěstování jetele. Za své zásluhy o zlepšení a racionální rozšíření pěstování pícnin a zdokonalení stávajícího hospodářského systému pěstováním jetele byl J. Ch. Schubart r. 1784 od císaře Josefa II. dokonce povýšen do šlechtického stavu.

Plodina , která dokázala vyhnat dobytek z pastev do stájí

Jetel ve vývoji našeho zemědělství bezpochyby náležel mezi ty nejúčinnější zbraně (jak jsem se ostatně dočetl v jednom pozdějším hodnotícím dobovém odborném pojednání), které spolehlivě dokázaly vyhnat dobytek z pastev do stájí a do chlévů. Tak vlastně tato rostlina otevřela dokořán dveře šíření nového progresivního systému střídavého hospodaření (střídavého hospodářství, střídavého setí, anglického hospodářství, anglického setí) – to je modifikacím norfolkského osevního postupu. Nejdříve k tomuto závažnému, bez nadsázky revolučnímu zemědělskému kroku mohlo přirozeně docházet na velkostatcích. Obce k němu mohly v rozhodující míře přistupovat na poddanské půdě až po zrušení poddanství. K tomu ale došlo teprve r. 1848.

Jetel luční má hlavní význam pro výrobu sena a zelené píce především v hospodářstvích bramborářského a horského výrobního typu. V sušších a teplejších oblastech je nahrazován vojtěškou, která jej zde předčí jak výší výnosů, tak i stálostí. S čistými kulturami dvousečného jetele lučního bylo na polích možno bezpečně počítat jeden užitkový rok, ve směsce se štírovníkem nebo s vhodnými trávami (např. s jílkem italským, bojínkem, kostřavou luční) po dva užitkové roky. Velký vliv na jeho rozmanitost mělo u nás křížení již prošlechtěného jetele s domácími lučními planými formami. Tímto způsobem často vznikalo mnoho velmi cenných krajových odrůd jetele.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Zemědělství
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem a J. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné