Friedrich Justin Bertuch

Obrazové knihy pro poučení a potěchu

Osvícenské teorie poznání, kladoucí důraz na lidskou zkušenost a smyslově konkrétní vnímání světa, vedly v 18. století ke vzniku nových učebních a vzdělávacích pomůcek, naplňujících dobovou ideu názornosti. Vedle školních modelů a závěsných obrazů k názornému vyučování se oblibě stále více těšily i obrazové knihy, které byly určeny spíše k prohlížení než ke čtení. V německé jazykové oblasti začaly být označovány jako Bilderbücher. Knižní obraz v nich tvořil podstatu knihy, zatímco text se stával jen doprovodným komentářem.

Posílení role smyslové názornosti v poznávacích procesech se odehrávalo na pozadí nově utvářených vztahů mezi slovem a obrazem v oblasti umělecké tvorby. Dosavadní alegorické způsoby zobrazování skutečnosti ustupovaly námětovým oblastem, které nevyžadovaly znalost složitých výkladových kódů, jindy nutných k dešifrování skrytého smyslu. V učebních programech iniciovaných akademií umění se začalo prosazovat krajinářství, portrétní tvorba nebo také malba květin, postupně se vzdalující od symbolických obsahů příznačných pro barokní zátiší.

Názornost zobrazení byla v dobových teoriích stavěna do protikladu k abstraktnímu myšlení, které pojmově zachycovalo předměty v jejich obecné podstatě, ale často zůstávalo u slovní definice a nebylo schopno podat věci v jejich konkrétnosti a přirozených vztazích. Názorné poznání mělo spočívat v bezprostředním uchopení skutečnosti – „věcí samých“ – bez symbolů a abstrakcí. Takový přístup souvisel s dobovým pojmem života a snahou pochopit organický, živoucí celek. V tomto smyslu rozvíjel kategorii „názoru“ (Anschauung) především Johann Wolfgang Goethe, který v protikladu k mechanistické přírodovědě ve svých teoretických pracích i poznámkách a aforismech často oceňoval „živé nazírání“ skutečnosti a upřednostňoval je před abstraktními rozumovými soudy. Klíčový význam pro něj mělo proto vidění věcí a v této souvislosti Goethe kritizoval schematická vyobrazení v dobových publikacích, která v mnoha případech jen zastupovala pojmy a nepodávala názorný obraz předmětů.

V tomto dobovém kontextu se na konci 18. století rodila nová koncepce obrázkových knih pro děti a mládež. Kult oka a názorného poznání se zde pojil s rousseauovskou pedagogikou a filantropickými výchovnými programy. K předchůdcům uvedeného typu dětských knih patřily reedice Komenského díla Orbis pictus nebo dětské abecedy a ilustrované slabikáře s tzv. nápovědními obrázky, jaké známe i z českého prostředí té doby. Velký význam měly též obrazové encyklopedieJohanna Bernharda Basedowa a dalších osvícenských pedagogů, jako byl Johann Siegmund Stoy, Georg Christian Raff a jiní. Přelomovým dílem s dalekosáhlým vlivem na četné následovníky se však stal až ediční počin podnikavého německého nakladatele Friedricha Justina Bertucha, který roku 1790 začal ve Výmaru vydávat svůj později proslavený Bilderbuch für Kinder. Díky kvalitě grafických obrazů a nebývalému rozsahu se Bertuchovo dílo stalo vzorovým a podle něj začal být označován tento specifický typ dětských knih, v nichž obrazové sdělení hrálo klíčovou roli.

Bertuchův Bilderbuch

V letech 1790–1830 vyšlo Bertuchovým nákladem ve městech Výmar a Gotha celkem 12 dílů této dětské encyklopedie, obsahujících 1185 obrazových tabulí s přibližně 6000 vyobrazeními. K práci na předlohách a rytinách Bertuch přizval žáky výmarské kreslířské školy pod vedením Johanna Heinricha Lipse. Jednotlivá vyobrazení, mistrně provedená leptem a ručně kolorovaná, byla provázena stručným komentářem, původně německo-francouzským, později i v dalších jazycích. O oblibě Bilderbuchu vydávaného v nákladu 3000 kusů svědčil počet jeho pozdějších reedicí – od r. 1801 začal vycházet pod pozměněným názvem Bilderbuch zum Nutzen und Vergnügen der Jugend u Antona Pichlera ve Vídni, od r. 1806 jej vydával Petr Bohmann v Rumburku a později v Praze. Kromě toho v letech 1796–1833 vycházely knižně obsáhlé doprovodné texty pro rodiče a učitele detailněji objasňující obrazy.

Bez ohledu na textový výklad bylo hlavní Bertuchovou snahou poskytnout dětem a mládeži vůbec kvalitní a přesvědčivé ilustrace, které nepotřebovaly unavující komentáře dospělých. Skladba námětů Bilderbuchu byla koncipována encyklopedicky poučným způsobem a zároveň chtěla co nejvíce upoutat pozornost. Proto se v jednotlivých dílech střídaly – často až chaoticky – obrazové náměty z 14 tematických skupin: 1. čtyřnohá zvířata, 2. ptáci, 3. ryby, 4. hmyz, 5. rostliny, 6. lidé a kroje, 7. červi, 8. mušle, 9. koráli, 10. obojživelníci, 11. minerály, 12. stavitelství, 13. starověké památky, 14. rozmanitosti (Miscellanea), viz tabulka I.

Výčet motivů v sérii Miscellanea v tab. I se vztahuje jen k jednomu dílu Bilderbuchu, a není tudíž zdaleka úplný. Zdá se, že kromě zařazení standardních přírodovědných motivů z říše flóry a fauny to byla právě zobrazení uváděná jako Miscellanea, která byla pro čtenáře nebo jen prohlížitele Bertuchových knih na počátku 19. století nejpřitažlivější. Vydavatel se zde soustřeďoval na obrazy vzdálených či nově objevených exotických krajin a přinášel čtenářům vyobrazení cizokrajných, málo známých živočichů nebo reagoval i na tehdejší přírodovědné novinky, jakými byly kupř. sopečné erupce. Jejich úplný výčet by byl velmi rozsáhlý a překročil by rámec příspěvku; za všechny uveďme alespoň tyto motivy: velehorské štíty, alpské výstupy, přechody horských sedel, bazaltové formace (víceboké čedičové sloupy), islandské gejzíry, jeskyně (někdy s kosterními pozůstatky), starověké archeologické nálezy (Etruskové, Řím), starověká architektura, exotické krajiny, oblaka různých forem a tvarů, polární záře, komety, obří termití hnízda, mořské řasy, málo známé mušle a lastury, mikroskopické zvětšeniny struktury hornin, rostlin i živočišných tkání, cizokrajná etnika (tetovaní Maorové, tasmánští domorodci), Herschelův teleskop a dokonce i sportovní činnost (anglické dostihy). Skladba obrazů jednotlivých vydání odrážela dynamický rozvoj všeobecných znalostí a pokroku v nově vznikajících oborech od r. 1790 do třicátých let 19. století.

Bertuchova koncepce Bilderbuchu příkladně naplňovala dobový požadavek konkrétnosti a názornosti poznání. Období osvícenství, v oblasti vědy a techniky charakterizované díly francouzských encyklopedistů, odmítalo spekulativní přístupy a kladlo důraz na smyslové počitky a vjemy. „Umělé“ poznávací postupy vedly podle Goetha, jednoho ze zastánců těchto názorů, ke stále většímu počtu vědeckých omylů (Vondráček, 2004). Ale i v Goethově pojetí byla smyslová názornost nutným předstupněm vyššího, duchovního nazírání jevů. Dnes víme, že tehdejší všeobecný příklon ke konkrétnímu a „přirozenému“ obrazu světa naštěstí neznamenal zánik teoretického či abstraktního myšlení, které rozvinuly některé výjimečné osobnosti evropské intelektuální elity. Připomeňme zde např. práce Fourierovy, Cauchyho, Carnotovy, Laplaceovy, Lorenzovy a mnoha dalších. Bez jejich teorií, tj. odvážných myšlenkových abstrakcí, někdy vedených až při hranici spekulací, bychom se nedočkali rozmachu vědy a techniky 20. století, který – na nich založený – trvá dodnes.