Vědecká gramotnost a univerzita jako zábava

„Vědecká gramotnost jsou znalosti a porozumění vědeckým termínům a procesům potřebným pro osobní rozhodování, pro účast na občanských i kulturních záležitostech a pro ekonomickou produktivitu… Vědecká gramotnost znamená, že …člověk je schopen popsat, vysvětlit a předvídat běžné jevy. Vědecká gramotnost zahrnuje schopnost číst s porozuměním články o vědě v populárním tisku a účastnit se společenské konverzace o oprávněnosti konečných závěrů. Vědecky gramotný člověk je schopen rozpoznat vědecké problémy související s rozhodnutími na státní či místní úrovni a je schopen zaujmout stanovisko, které je vědecky a technologicky poučené. Gramotný občan by měl být schopen zhodnotit kvalitu vědecké informace podle zdrojů a metod použitých k jejímu získání. Vědecká gramotnost tedy implikuje schopnost vznášet a hodnotit argumenty založené na důkazech a závěry z těchto argumentů vhodně používat.“ (National Science Education Standards, ISBN: 0-309-54985-X, s. 22)

Jinými slovy – vědecká gramotnost představuje to, co bychom v menší či větší míře očekávali od absolventů středních škol, bakalářského či magisterského studia. Dosahují ji? V diskusích, které v závěru minulého roku uspořádali Petr Kamberský¹⁾ a Petr Zídek,²⁾ padlo o vyšším českém školství mnoho otázek, na něž by bylo žádoucí znát odpovědi podložené empirickými daty. Philip Babcock a Mindy Marksová³⁾ se zabývali rozsáhlým souborem dat z amerických středních škol a univerzit. Zjišťovali, kolik hodin studenti čtyřletých college (bakalářského studia) strávili na přednáškách a vlastním studiem. Zjištění je dosti tristní: zatímco v roce 1961 strávil student na přednáškách v průměru čtyřicet hodin týdně, v roce 1980 klesl tento počet na dvacet sedm hodin týdně. Počet hodin věnovaných vlastnímu studiu klesal právě tak výrazně: z pětadvaceti hodin týdně v roce 1961 poklesl na dvacet hodin v roce 1980 a v roce 2003 to již bylo pouhých třináct hodin týdně. Babcock s Marksovou rozebírají několik možných vysvětlení, proč počet hodin věnovaných studiu klesá. Zavrhují hypotézu, že to je způsobeno tím, že dnešní studenti často při studiu ještě pracují. Většinu času, který dříve strávili studiem, věnují spíše zábavě a podobným aktivitám než placené práci. Autoři studie rovněž vyvracejí, že by to způsobily lepší technologie, které mají pedagogogové a studenti k dispozici. Docházejí k závěru, že je vysoce nepravděpodobné, že by za poklesem času věnovaného studiu mohl být internet a textové procesory. Právě tak vylučují, že by bylo příčinou pedagogické mistrovství dnešních učitelů. Z připojených grafů lze vyčíst další zavržené hypotézy.⁴⁾

Částečným vysvětlením by mohly být nižší akademické standardy. Poklesl počet pedagogů, kteří měli na univerzitách definitivu (tenure) – zatímco v roce 1970 mělo definitivu ještě 78 % pedagogů, v roce 2005 to bylo již pouhých 52 %. V téže době se ve Spojených státech zavedlo hodnocení pedagogů studenty. Kromě toho byli více hodnoceni za vědeckou činnost. Dobré úmysly mívají kromě těch žádoucích také důsledky vedlejší, nezamýšlené. V tomto případě zřejmě vedla souhra předchozích okolností ke vzniku jakési nepsané aliance (paktu o neútočení) mezi pedagogy a studenty, kterou asi nejlépe vystihuje výrok „Nechám vás být, jestliže vy necháte být mne“. Pedagogové zjistili, že ti vyučující, kteří hodnotí studenty shovívavěji, bývají hodnoceni lépe.

Budeme-li věřit, že pokles v počtu hodin věnovaných studiu znamená také pokles lidského kapitálu, pak zjištěný trend představuje vážný problém, a to pro jednotlivce i pro stát, konstatují Babcock s Marksovou. Obávám se, že tento problém mají s nějakou obměnou i evropské země. Zejména mají-li vysokoškolského vzdělání dosáhnout dvě třetiny studentů.