Skvrnití koně na jeskynních malbách nebyli pouhým výplodem fantazie tvůrců

Vědci studující umění doby kamenné si dlouhodobě kladou otázku, do jaké míry byly slavné jeskynní malby věrným odrazem tehdejší reality. Zobrazovali na nich naši předkové zvířata tak, jak ve skutečnosti vypadala, nebo se občas nechávali vést svou představivostí? Pro správnou interpretaci jeskynních maleb bývá často přínosná mezioborová spolupráce, protože tam, kde má antropolog tendenci vidět spíše symbolismus či abstrakci, rozpozná zoolog charakteristické chování, vzácnou formu zbarvení nebo již vyhynulý druh zvířete.

Výjevy na stěnách jeskyní od Pyrenejského poloostrova po Ural, z nichž některé jsou více než 30 tisíc let staré, zachycují množství tehdejší fauny. Vedle již vyhynulých zvířat, jako jsou mamuti, srstnatí nosorožci či jeskynní lvi, se na nich vyskytuje také bezmála čtyři sta vyobrazení divokých koní. Mezi jedinci typického hnědého nebo tmavého zbarvení se místy objevují bílí koně posetí nápadnými černými skvrnami. Nejznámější vyobrazení skvrnitých koní pocházejí z jeskyně Pech Merle ve Francii. Jejich stáří se odhaduje na 25 tisíc let. Tito skvrnití koně svým zbarvením nápadně připomínají dnes populární plemena jako Appaloosa či Knabstrupský kůň. Mělo se však za to, že před domestikací se tento typ zbarvení nevyskytoval. Svědčily pro to nejen dosavadní analýzy DNA, ale také zjištění, že alela LP („leopard“), která u domácích plemen podmiňuje skvrnité zbarvení, vede zároveň k šerosleposti. Jedinci homozygotní v alele LP špatně vidí za zhoršených světelných podmínek, a tak se soudilo, že tato alela byla ve volně žijících populacích vždy pod silným negativním selekčním tlakem a skvrnité koně přivedla na světlo světa až extravagance šlechtitelů.

Analýza vzorků DNA z pozůstatků 31 koní starých od dvou do 22 tisíc let, pocházejících ze západní Evropy, východní Evropy a Sibiře, ukázala, že osmnáct z nich bylo hnědých, sedm černých a šest jich neslo alelu LP, asociovanou se skvrnitým fenotypem. Navíc z deseti západoevropských koní starých 14 tisíc let (přibližně tak staré jsou nejslavnější malby v jeskyních Lascaux a Altamira) čtyři nesli tuto alelu, což ukazuje, že tento typ zbarvení nebyl v dané oblasti nijak vzácný. Z toho lze usuzovat, že skvrnité zbarvení muselo tehdy přinášet koním výhody, které ve výsledku převýšily i negativní dopady handicapu způsobeného alelou LP. Lze si například představit, že na zasněžených pláních svrchního pleistocénu mohly černé skvrny na bílém podkladě fungovat jako účinná kamufláž.

Analýza DNA pravěkých koní přináší další důkaz toho, že jeskynní malby byly ve skutečnosti realističtější, než se obecně soudí. Na druhé straně věrnost vyobrazení ještě neznamená, že toto umění nemohlo nést symbolický význam. Už jen fakt, že ze všech zvířat, která naši předkové na stěnách jeskyní vyobrazovali, byl právě kůň tím nejčastějším, svědčí o tom, že nás tito tvorové nesmírně fascinovali již v době dávno předcházející jejich domestikaci. (Proc. Natl. Acad. Sci. USA, published online 7 November 2011)