Lesní stín v Polabí

Zalesněné Polabí, kde by se rolníci mohli při práci schovat před sluncem, si umí představit jen málokdo. Tuto starosídelní oblast začali naši předkové zemědělsky využívat velmi záhy po skončení viselského glaciálu (asi před 10 000 lety), a tak se předpokládalo, že na plný rozvoj lesa neměla příroda čas. Zajímavé skutečnosti však odhalil nedávný výzkum v ojedinělém archivu nivy potoka Dubanka, jihovýchodně od Pardubic. Analýza fosilizovaného pylu, rekonstrukce životního paleoprostředí zkamenělých plžů a uhlíkové datování pomohlo přiblížit vývoj krajiny posledních 10 000 let ve východním Polabí. Předpokládá se, že v raném holocénu dominovala krajině mokřadní společenstva, v atlantiku vytlačená ekosystémem lužního lesa (zhruba před 7700–5000 lety). V subboreálu (zhruba před 5000–2500 tisíci lety) pak postupně docházelo k dalšímu rozvoji lesních stanovišť a během subatlantiku (posledních 2500 let) se krajina začala postupně otevírat. Když v době bronzové a železné rapidně přibylo obyvatelstva a hospodářský tlak na krajinu se zvýšil, východní Polabí bylo stále poměrně hustě zalesněnou oblastí. Oblast tak mohla velmi dobře sloužit jako biogeografický koridor mezi karpatskými a západními druhy. Kdy přesně začala dominovat otevřená krajina, se asi hned tak nedozvíme, jisté ale je, že obyvatelé východního Polabí si ve stínu mohli odpočinout o několik tisíc let déle než jejich sousedé na západě. (Bulletin of Geosciences, 86/2, 283–300, 2011)