Ad Kolín je krásný

Těžko pochopit, proč objekt tohoto druhu vůbec vzpomenout, natož v souvislosti s dobrou architekturou. Přikládám několik výňatků z mé někdejší rozvahy o možných opravách tohoto objektu. Objekt Společenského domu je budova z konce šedesátých let. Představuje vzácný, až do detailů interiérového zařízení dotažený příklad tzv. „socialistického brutalismu“ v jeho nejhorší myslitelné podobě.

Skutečná spotřeba tepla této budovy překračuje více než osmkrát spotřebu, která by podle metodiky EN (evropských norem) odpovídala budově shodného objemu a účelu, přičemž tepelný komfort používání je podle výpovědí uživatelů nesrovnatelně horší, než požadovaný. Při tepelném komfortu odpovídajícím běžným tuzemským zvyklostem by spotřeba tepla na vytápění dále vzrostla, podle provedených výpočtů skoro trojnásobně. Tato vysoká spotřeba tepla je u posuzovaného objektu způsobena těmito důvody:

a) fasáda má zcela nevyhovující charakteristiky tepelně izolačních parametrů,

b) fasáda má vzhledem ke své nadměrné členitosti dvojnásobnou ochlazovanou plochu, než by odpovídalo objemu budovy,

c) špatný technický stav v detailech technicky pochybně navržené fasády pravděpodobně způsobuje ještě další tepelné ztráty infiltrací vzduchu netěsnostmi,

d) špatný návrh a velmi špatný technický stav otvíravých otvorových výplní (oken a dveří) ve fasádě způsobuje nejspíše řádově větší tepelné ztráty infiltrací vzduchu, než by odpovídalo jejich množství.

Příčinou závad budovy je vadné projektové řešení.

Minimální varianta opravy by zachovala jak současný vzhled, tak technický standard budovy. Není vyloučeno, že jako přesný obraz společenské atmosféry osmašedesátého roku v celé její povrchnosti, neupřímnosti a prodchnutosti socialistickým barbarstvím se může Společenský dům stát časem památkou prvořadé důležitosti. Bohužel, do té doby by musel někdo platit jak jeho provoz, tak údržbu, a také se na něj dívat.

Velká oprava by znamenala zásadně změnit architekturu celého objektu výměnou všech výplňových (tj. prakticky kovových a skleněných) prvků fasády za technicky i architektonicky zcela odlišné a zateplením nebo odstraněním omítaných částí, přičemž by bylo s obtížemi nanejvýše respektováno současné objemové členění tam, kde je vázáno na nosné konstrukce budovy. Stávající vzhled totiž prakticky nelze moderními technologiemi napodobit.

Úplná změna celého fasádního pláště by se projevila na výrazných úsporách energie na vytápění. Výpočet již té nejjednodušší zateplené varianty slibuje roční úsporu až 500 000 Kč pouze na samotném prostupu energie pláštěm v případě, že objekt by byl provozován dosavadním způsobem. Pokud by se rekonstrukcí zmenšila plocha fasády alespoň o třetinu a požadovaná návratnost této investice byla patnáct let, vychází již z prvních odhadů náklad přijatelný na novou fasádu jenom z úspor za vytápění kolem 2 500 Kč/m² i za předpokladu, že by žádná oprava vůbec nebyla potřeba.

Z výpočtů je dále patrné, že po zateplení fasády a rekuperaci větracího vzduchu je možno objekt prakticky bez zvýšení nákladů na vytápění provozovat v nesrovnatelně komfortnějším režimu, zatímco bez zateplení není tato varianta prakticky reálná vůbec. Protože na komfortnější režim bude dříve či později nutno přejít, daly by se takto teoreticky vyčíslit možné patnáctileté úspory až ve výši patnácti milionů korun, navíc při nereálně podhodnoceném předpokladu zachování současných cen tepla.

Josef Šanda

katedra architektury VŠUP

Odpověď autora: Reakce Josefa Šandy na fotografii brutalistního Společenského domu od architekta Radima Dejmala, kterou jsem před časem doprovodil článek Kolín je krásný, mě zaskočila. V souvislosti s ní si proto musím znovu položit následující otázku: Představuje toto dílo realizované v letech 1967–1974 skutečně tak zrůdný produkt tehdejší architektury, který se nesluší připomínat, natož publikovat? Domnívám se, že nikoliv. Naopak, jsem o architektonických i estetických hodnotách této budovy pevně přesvědčen. Samozřejmě že vykazuje řadu chyb a z dnešního pohledu je, jak Josef Šanda poukazuje, energeticky nesmírně náročná. Jenomže v tehdejší době se nad tím, snad kromě architektů z libereckého Sialu, kteří patřili k průkopníkům nízkoenergetické architektury v Československu, nikdo nepozastavoval. Stejně tak si nedělám iluze o tom, že příznivců takovýchto staveb jsou stovky. Jistě nejsou, a právě proto je nutné o těchto budovách mluvit a psát. Patří dnes totiž k nejohroženějším památkám architektury dvacátého století. A nejen to, jsou integrální součástí naší historie, kterou není radno manipulovat podle aktuálních potřeb. V případě obdobně laděných názorů, které by mohly vést k negativním vášním a probudit tak snahy volající po radikálních rekonstrukcích či dokonce novostavbách, se obávám, jak již se mnohokrát stalo, že novotvar přinese ještě mnohem horší řešení, než bylo to původní. Záruky totiž neexistují. Jádro našeho, doufám jen akademického sporu tkví, jak se domnívám, v odlišném úhlu pohledu. Zatímco Josef Šanda se na Dejmalův Společenský dům dívá prizmatem architekta a energetického odborníka, já jej nahlížím z pozice historika umění, jenž musí uvažovat v širších kulturně-historických souvislostech.

Jakub Potůček

Historik umění a kurátor sbírky architektury Muzea umění Olomouc