Právo konat dobro

Veřejná beseda Dobrovolnictví v dnešním světě – Rok proti lhostejnosti se konala v malém sále Městské knihovny v Praze.¹⁾

Zákon 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě, upravuje podmínky, za kterých stát podporuje dobrovolnickou službu organizovanou podle tohoto zákona a vykonávanou dobrovolníky bez nároku na odměnu. Platnost nabyl 1. ledna 2003.

Robin Ujfaluši hned v úvodu připomněl, že dobrovolnictví je velmi široký fenomén a není v moci státu podporovat každého dobrovolníka a každou takovou organizaci.

„Pokud se ve svém volném čase rozhodnete dělat něco pro druhé a děláte to, protože věříte tomu, že je dobře to dělat, tak jste se stal dobrovolníkem,“ komentoval to Tomáš Řehák. Upozornil, že zákon o dobrovolnictví se týká jen určité části dobrovolnické činnosti. Jinak stát nemá do dobrovolnictví vůbec co zasahovat.

Právo být dobrovolníkem je základní lidské právo – mám právo dělat dobro a do toho mi stát nebude mluvit. Pokud mi v tom bude stát pomáhat, budu rád, když ne, tak s pánembohem, stejně to budu dělat.

Cena dobrovolnické práce

„Existují zajímavé a sofistikované výzkumy – hlavně na Západě – o tom, jaká je hodnota dobrovolnické práce,“ uvedl Robin Ujfaluši a pokračoval: „V Kanadě proběhl výzkum, podle kterého odhadli, že asi 5 % hrubého domácího produktu připadá neziskovému sektoru a zhruba třetina práce v tomto sektoru byla dělána dobrovolníky.

U nás jsou podobné pokusy o vyčíslení stále v plenkách, ale nedávno Česká rada dětí a mládeže (www.crdm.cz) připravila takový materiál pro ministerstvo školství. Jednoduše a nekomplikovaně ocenila hodnotu hodiny dobrovolnické práce podle průměrného platu ve školství. Došla k tomu, že se jedna koruna, kterou stát věnuje na tuto oblast, vrátí zhruba třiapůlkrát.²⁾

Jakmile však začneme dobrovolnickou práci přepočítávat na peníze a procenta HDP, tak používáme přesně tu logiku, jíž se dobrovolnictví vymyká a proti níž jde.“

Překážky v dobrovolnické práci

Diskutující se vesměs shodli na existenci administrativních překážek spojených například s akreditacemi, udílením dlouhodobých pobytových víz a mezerami či nadbytečnostmi v legislativě. Jako velkou bolest pociťují nepředvídatelnost veřejného financování. Důsledkem toho se obtížně připravují dlouhodobé projekty, protože lze nanejvýš tušit, jakou dotaci organizace získá v běžném roce. Rok následující nejde vyvěštit ani z křišťálové koule. Pro strategický rozvoj dobrovolnických organizací je takový stav zhoubný. Když organizace dostane nějaké peníze, jistě si s nimi nějak poradí. Jenže financování dlouhodobých projektů musí hledat jinde a jinak. To je však bolest celého řízení a směřování státu – kam vlastně kráčíme a jakou máme ideu, máme- li vůbec nějakou?