Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Filozof, přírodovědec a temný prorok Oswald Spengler

Oswald Spengler: Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin Edice Europa, Academia, Praha 2010, 772 stran
 |  8. 9. 2011
 |  Vesmír 90, 532, 2011/9

Edice Europa nakladatelství Academia se specializuje na vydávání nějak historicky významných knižních děl evropských dějin v českých překladech, včetně těch kontroverzních (i dnes musí být intelektuál „kontroverzní“, aby si jej vůbec někdo všiml). Historik biologie najde při čtení nedávno vydané české verze kdysi slavné a obdivované i proklínané knihy Oswalda Spenglera sto a jeden důvod k zamyšlení.

Kniha měla podivné štěstí či smůlu, že její první díl vyšel v Mnichově v roce 1918, jen několik měsíců před německou kapitulací (druhý vyšel roku 1922). Pokud by publikace vyšla řekněme o pět let dříve, mnoho pozornosti by v husté houštině německé učenosti a jejích tlustých „handbuchů“, z větší části poměrně kulturně-pesimisticky a naturalisticky laděných, asi nevyvolala.

Spengler navíc nebyl žádný literární konjunkturalista, který by horkou jehlou spíchl bestseller, těžící z nálad blížícího se konce prohrané války dosud nevídaných rozměrů. Právě naopak, byl to typ kabinetního učence a literáta, který se v mládí živil jako gymnaziální profesor v Hamburku a po roce 1911, kdy zdědil po matce určitý majetek, se usadil v Mnichově a uzavřel se vnějšímu světu. Dokonce odmítl dvě nabízené profesury (1919 Göttingen, 1933 Lipsko), tehdy největší lákadlo a vyznamenání pro každého německého učence.

Ve vzdělané veřejnosti je málo známo, že Spengler, narozený roku 1880 v Blankenburgu v Harzu, neměl vůbec žádné formální historické vzdělání: disertační práci o Hérakleitovi Efezském (Der Metaphysische Grundgedanke der Heraklitischen Philosophie) obhájil r. 1904 v Berlíně, ve stejném roce byl v Halle promován doktorem filozofie a složil státní zkoušku z přírodovědných předmětů – zoologie, botaniky, fyziky, chemie, matematiky – pro výuku na středních školách. Pozoruhodné je jeho téma písemné práce k této zkoušce: týkalo se světločivých orgánů u živočichů (Die Entwicklung des Sehorgans bei den Hauptstufen des Tierreiches) – jak známo, krátce předtím obhájil náš Emanuel Rádl doktorskou práci na téměř identické téma.

Spenglerův styl myšlení i psaní překvapivě připomíná dnes málo známého německého biologa Theodora Eimera (1843–1898, s jeho prací jsem se setkal při studiu dějin poznání živočišných kreseb), jehož díla nepochybně znal, byť je necituje. Spenglerova kniha, psaná velmi literárním slohem a překypující učenostmi z různých oborů, představuje vlastně tlustý soubor esejů. Prozrazuje sa mozřejmě četné přírodovědné inspirace (do očí bijící právě v pojmu „morfologie“ dějin): jednotlivé lidské kultury, včetně té naší novověké západní, chápe podobně jako živé organismy – mají své skromné začátky, mládí, vrchol a období odumírání.

Kultury jistě nejsou, a v globalizovaném světě obzvlášť, od sebe tak zřetelně oddělené jako třeba zvířata nebo vyšší rostliny, přesto je v jejich bytí něco organismálního. Představa, že ta naše západní se bude šířit, vzkvétat a růst věčně, je snad vhodná do školních katechismů (ve stylu: dva Římy padly, třetí – Rusko – stojí a čtvrtého nebude), pro myslícího člověka je však jasné, že všeho na světě je do času. Je samozřejmě dobrou otázkou, do jakého času. Spenglerovým současníkům, prožívajícím trauma z největší války evropských dějin, se zdálo, že zánik Západu je už zde a že jasnozřivý myslitel uhodil hřebíček na hlavičku. Ani Spengler si pochopitelně nemyslel, že „odumřelé“ kultury vymřou a jejich země se promění v poušť – jen se odsunou kamsi na periferii či jsou proměněny a pohlceny jinými a ztratí svůj původní centrální význam.

Málokdo z pisatelů o dějinách (záměrně nepíši historiků) byl tolik obdivován, citován, kritizován i zatracován jako právě Spengler. V české literatuře jej lze spolehlivě rozeznat třeba v postavě „samotářského královeckého filozofa Wolfa Meynerta“ (autora apokalyptické knihy Untergang der Menschheit) v Čapkově Válce s mloky. Na dochovaných fotografiích nevypadá Spengler se svou holou hlavou, binoklem a komisním a nepřístupným výrazem právě k nakousnutí – to ostatně asi nebylo jeho cílem. Ač byl do značné míry „vlajkovou lodí“ německého nacionálního socialismu a neblaze proslulý Alfred
Rosenberg se k jeho dílu s určitými pochybnostmi hlásí, nebyl Spengler aktivním nacistou. Tomuto hnutí se vyhýbal a při jeho náhlém úmrtí v r. 1936 se dokonce vynořily chýry, že byl zavražděn. Spengler umřel pro sebe i nacisty právě včas, protože brzy by se stal osobou krajně nepohodlnou – co s ikonou, která se vzpouzí? Nietzsche by na tom nebyl v případě extrémní dlouhověkosti lépe.

Ne že by snad byl Spengler zastáncem demokracie britského typu – takových bylo po prohrané válce mezi německými mysliteli jen nemnoho –, ale vzhlížel se spíše v Mussolinim a přál si socialismus, ne ovšem marxistického, ale pruského typu. Na každý pád lze ve Spenglerově díle vidět mezi válkami relativně běžný modus uvažování v jeho krystalické podobě – a od toho dnes obvyklého se velmi liší.

Opravdu? V jen málo metamorfované podobě nacházíme spenglerovské myšlenky v dnes oblíbené knize Samuela Huntingtona The clash of civilisations… (1996, česky Střet civilizací…, 2001). Chceme-li dnes o nějaké myšlence mluvit, musíme prvně najít Američana či obecně Anglosasa, který ji zastává – kdysi bylo nutné najít příslušného sovětského akademika. Koneckonců Tolkien je se svými ohavnými skřety a noblesními elfy prostořece řečeno pro celý Západ čímsi jako „úředně povolenou formou rasismu“.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Filozofie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...