Černá kočka, bílý kocour

K domestikaci a šíření koček po Evropě

Nejstarší potvrzené nálezy kočky domácí (Felis catus) pocházejí ze starověkého Egypta (asi 2000 př. n. l.), v poslední době se však množí zprávy o domestikovaných kočkách staršího data, například z neolitického Kypru nebo Turecka (zhruba 7500 př. n. l.). U těchto nálezů nemůžeme s jistotou říct, zda nemohly pocházet z ochočených divokých koček. Na základě nedávných fylogenetických studií se zdá, že podobně jako ostatní domácí zvířata byla kočka domestikována hned několikrát. Tyto analýzy podporují hypotézu, že divokým předkem kočky domácí je poddruh kočky divoké kočka plavá (Felis silvestris lybica), začátky domestikace pak lze umístit do oblasti Předního východu a doby před 9000 lety. Nicméně i ostatní poddruhy kočky divoké jsou schopny se s kočkou domácí plodně křížit, takže i ony přispěly ke genofondu současné kočky domácí. Důvody k domestikaci mohly být ekonomické (predátor hlodavců i hadů) a sociální (mazlíček). Ze starověkého Egypta se kočka šířila po severní Africe i přilehlých oblastech zejména díky dalekým plavbám Féničanů. Do jižní Evropy dorazila poměrně pozdě – až v 6. století př. n. l. Ze Středomoří se dostala i do dalších evropských států, první vlna šíření souvisela s výboji římských vojsk, druhá s rozmachem křesťanství. Nejstarší nález domácí kočky v českých zemích pochází z doby římské (2. století n. l.). V prostoru severně od Alp však byla kočka domácí zaznamenána už v laténu, takže se dá předpokládat, že již v této době se s ní bylo možno setkat i na území ČR. Zdá se, že tyto nejstarší nálezy pocházejí spíše z dovezených zvířat než z místních chovů. V raném středověku už kočky patřily k celkem běžně chovaným zvířatům. O tom, že aspoň z počátku byly váženými zvířaty, svědčí pohřby několika jedinců na slovanských hradištích.

Kočka ve středověké společnosti

Raně středověká kočka žila v okolí sídlišť jako přirozený škůdce myší. Její přítomnost v domě – a také na lodi (např. ve Skotsku) – byla spíše trpěna než vyhledávána. Až hospodářský rozvoj zhruba od 11. století, který přinesl rozmach obchodu a skladování obilí, zesílil potřebu cíleného nasazení koček na ochranu před hlodavci. V raně středověké Evropě se ale setkáváme i s chováním kočky pro potěchu, a to v klášterech.

Z teologického hlediska byly kočky ještě v raném středověku vnímány pozitivně. Jejich honba za myšmi byla přirovnávána k honu člověka za poznáním, oceňován byl také kočičí pohled pronikající tmou. Ačkoli v bibli kočka nefiguruje, měla zpočátku své místo i v křesťanské ikonografii: příležitostně byly sedící kočky zobrazovány u nohou Panny Marie a kočka se stala atributem sv. Gertrudy z Nivelles (světice žijící v polovině 7. století v Brabantsku, která měla modlitbou zachránit úrodu před pohromou myší).

Se spíše negativním pohledem na kočky se můžeme setkat v kronikách a knihách pokání. Také bestiáře – dosti pozdní žánr, v němž čtenář získával poučení o zvířatech samých i o tom, co jimi stvořitel míní – přinášely leckdy obraz méně příznivý. Z odsuzovaných vlastností připisovaných kočce už ve středověku jmenujme nezkrotnost, krutost, útočnost, smyslnost (chlípnost), lenost, nenasytnost, pokrytectví a nevděčnost.

Ambivaletní vztah ke kočce byl přitom zakořeněn nejspíš v tom, že si musela (vzhledem k svému úkolu lovit myši) udržet nezávislost a polodivokost, takže si neosvojila člověkem tolik ceněnou poslušnost. Pro svou domnělou smyslnost a lstivost byla také v negativním významu považována za předobraz ženy a představovala v církevních i šlechtických kruzích opovrhovaného tvora. Z pohledu vyšších sociálních vrstev navíc příslušela do venkovské sféry a například kočičí kožešina jako součást oděvu byla tolerována pouze u sociálně slabých skupin.

Ve vrcholném středověku nabyl démonický obraz kočky nového rozměru, když církev ve 12. století kočku přímo ztotožnila s ďáblem. Od 14. do 15. století se pak s rostoucím fenoménem čarodějnictví stávala kočka zosobněním čarodějnice. V raném novověku (i přes přetrvávající čarodějnické procesy) bylo toto zvíře rehabilitováno. Pomalu se také – zejména v movitějším prostředí – zvyšovala obliba koček coby domácích mazlíčků a po celé Evropě se kočky stávaly ozdobou i společnicí.

Kočka v českém písemnictví

Také v Čechách měla kočka především roli lovce myší. Na to nás upozorňuje například rčení ve staročeském slovníku: „Kdež nenie koczky, tu myši vevodie“ – starší verze dnešního „Když kocour není doma, myši mají pré“. Vztahy kočka – myš (ostatně i kočka – pes) přešly v českém prostředí do vžitých přirovnání. Adam z Veleslavína v Silva quadrilinguis zachytil například větu: „Laskavu býti co pes na kočku, kočka na myš.“ V Komenského Janua Linguarum se zase setkáme s větou „Myš kocourům aneb pastem tytýž v loupež bývá“. Od této tematiky lehce odbočuje Veleslavínem v téže práci zachycené rčení „má kočky (též sršně) v hlavě“, tj. třeští, blázní.

I v českém středověkém a raně novověkém světě byl ovšem podstatou kočičí existence lov myší. Výmluvně o tom svědčí například dochovaný zlomek české (latinsky psané) encyklopedie Kniha dvacatera umění, kterou sepsal začátkem druhé poloviny 15. století Mistr Pavel Žídek. Pod heslem kočka čteme: „Kocour (murilegus) je kočka domácí (cattus domesticus). Zvláště samec se nazývá kocour (murilegus) a samici se říká kočka (cattus), ačkoliv podle gramatiků je to slovo rodu mužského. Má velkou hlavu a oči mu v noci svítí jako uhlíky. Činí v skrytu úklady krysám a myším, dlouho vysedává před myší dírou a pozorně ji sleduje, aby chytil kořist, kdyby se ukázala.“

Reflexi kočky v našem prostředí lze ale vyčíst i z poezie. Výborně se k tomu hodí tři básně s alegorií sněmu zvířat coby sboru rádců nabádajících panovníka ke správnému životu. Středověká česky psaná báseň Smila Flašky z Pardubic Nová rada vznikla v roce 1394 a byla určena Václavu IV. (zvířata radí svému králi Lvu jak v osobním životě, tak v oblasti státní správy). Latinská Theriobulia humanisty Jana Dubravia, původem z Plzně, byla vydána v roce 1520 a určena mladičkému Ludvíku Jagellonskému (má stejné schéma jako Nová rada). Z Dubravia i Flašky z Pardubic pak volně vycházel autor dalšího dílka, totiž české Rady zvířat nebo též Rady zhovadilých zvířat a ptactva, plzeňský měšťan Jan Fencl Mantuán, který svou alegorickou moralistiku vydal v roce 1528. Na rozdíl od svých předchůdců ovšem jeho zvířata radí obecně člověku, a ten jim navíc odpovídá. Je třeba zdůraznit, že jak Dubravius, tak Mantuán použili své předchůdce jen jako volnou předlohu.¹⁾ U všech tří autorů je ovšem nutno konstatovat, že v promluvách jednotlivých radících zvířat se snaží využít přirozené vlastnosti přisuzované konkrétním zvířatům. Pro nás je zajímavé, že se ve všech třech básních (viz trojí exkurz Kočky na sněmu) setkáme s kočkou coby plnohodnotným účastníkem zvířecího sněmu – není jakožto tvor démonický proskribována.

Ve Smilově a Dubraviově díle zrcadlí kočkou udělované rady výhradně její ceněné vlastnosti. U kočky Smila Flašky je zdůrazněno vynikající noční vidění: nabádá krále, aby měl vždy po ruce „špehéře“, kteří dobře uvidí zločince operující pod rouškou tmy. Jan Dubravius si kočky cenil především coby hubitele škůdců a ochránce majetku (obilí) před zloději (myšmi). V jeho Theriobulii kočka králi důrazně radí, aby bylo království zbaveno loupeží, a pro zloděje žádá vysoký trest. Oba tyto pohledy na kočku odpovídají středověkému hodnocení kočičích vlastností.

Kočka Jana Fencla Mantuána je ale neskonale zábavnější. I on sice v úvodu vyjmenovává její klasické rysy, totiž noční život, lov myší a dobré vidění potmě, k čemuž přidává noční mňoukání. I zde je v kočičí promluvě skryta výchovná lekce, která má člověka odradit od lenosti. Cíle však kočka dosahuje cestou roztomilé falše a svatouškovství. Hned na začátku je předestřeno, že je kočka mlsná. Dále kočka informuje člověka, že proti svému úhlavnímu nepříteli psu nic nemá, dokonce se za něj modlí, pes sám je však původcem jejich nepřátelství. Kočka by ráda psovi napráskala, ovšem nechce pohněvat svého pána. Kočka je tu tedy zcela jednoznačně vnímána jako zvíře ochočené! Člověka se nebojí, ale poslouchá ho, zdůrazněno je její postavení služebnice. Dále kočka drze popisuje, jak dobře člověku slouží tím, že leze ze střechy komínem do kuchyně, kdeco ochutnává, zjišťuje, zda je jídlo vhodně okořeněno a zda není jedovaté, aby se propána její pán neotrávil, a také údajně pomáhá s mytím nádobí. Člověku kočka vyčítá, že k ní nemá důvěru, a zdůrazňuje, jak pečlivě v jeho službách loví škůdce. Nakonec však přeci jen dospějeme ke kýžené radě – v noci kočka svým „milým“ křikem budí člověka ze spaní, a tím ho pohání do práce. Není dobře příliš spát a lenošit, líný hospodář jednak upadne v posměch a zchudne, jednak by ho ve spánku mohli okrást a zamordovat. Závěrečné slovo patří člověku. Ten kočku posílá raději lovit myši, vytýká jí samochválu a znovu ji hodnotí jako zvíře mlsné, před nímž je nutno potraviny ukrývat. Mantuán dosahuje barvitějšího a živějšího obrázku kočky než jeho předchůdci a zároveň se toho od něj dovídáme více o tehdejším pevném postavení kočky v domácnosti.

Kočka v heraldice a v místních jménech

Jistý odstup vůči kočkám coby zvířatům nectným ukazuje skutečnost, že se toto zvíře v české heraldice neobjevuje (s výjimkou erbu měšťanů bratří Jakuba a Matesa Kočků z Kocenštejna, nobilitovaných v 16. století). Coby domovní znamení se zato vyskytuje již během 14. století na Novém Městě pražském, kde je zmiňován dům U kocourů, „ad murilegos“ (náměstí Republiky, č. p. 1078-II). V raném novověku pak domovních znamení se symbolem kočky (nezřídka černé) přibývalo. V Praze byla také už ve 14. století Kočičí ulice a nedaleko i ulice Psí, obě na Novém Městě poblíž kostela sv. Václava na Zderaze. „Kočičí“ jména českých vesnic se většinou odvíjejí od osobního jména Kocour či Kočka. Jen Kotopeky nedaleko Horažďovic dávají tušit, že se Kotopečtí stali terčem posměchu a byli obviněni z pečení kotů, tj. kocourů (kočky byly považovány za nečistou stravu²⁾ a pojídány jen v době největší nouze).

Různé části kočičího těla se ale užívaly k léčení, jak dokládá zmínka z českého lékařského rukopisu z roku 1440, která doporučuje jednou kočičí sádlo, jindy kočičí a psí mozek dohromady. Kočka byla také prostředkem magie – jsou doloženy jak kočičí oběti,³⁾ tak pověra, že když kočka dosáhne věku sedmi, devíti či dvaceti let, musí být vyhnána z domu, protože hrozí její proměna v čarodějnici nebo v démona.

Nálezy kočičích kostí

Informace o tom, jak byla kočka vnímána, můžeme získat prostřednictvím kostí nalezených při archeologickém průzkumu. K analýze bylo použito 946 fragmentů kostí, které náležely minimálně 89 různě starým jedincům. Materiál pocházel z 35 nálezových celků na 20 lokalitách v ČR. Jednotlivé nálezové celky byly datovány do středověku a novověku.⁴⁾ Srovnáním středověkých a novověkých souborů zjišťujeme, že nálezy kočičích kostí byly hojnější v novověkých vrstvách.⁵⁾ Může to souviset s tím, že od 14. století je v našich podmínkách (a v celé Evropě) doloženo velké šíření krys. V obou časových fázích byly shodně zastoupeny nálezy dospělých jedinců (53 %) oproti jedincům nedospělým. Nejpodstatnějším rozdílem v tomto ohledu je výskyt novorozených jedinců pouze v novověkých nálezových celcích (ve středověku nebyla tato věková kategorie zastoupena). Nálezy novorozených koťat byly zaznamenány v novověkých odpadních jímkách, kde možná, novověkem počínaje, byla koťata topena či kam byla odhazována, aby nezůstala ležet na ulici.

Asi na 1 % nálezů se nacházely patologické změny: deformace obratlů (obratle se spondylózou, srostlé obratle), deformace čelistí (zřejmě způsobené záněty) nebo zlomeniny (na dlouhých kostech končetin a na žebrech). Patologické změny byly způsobeny zejména úrazy, špatnou výživou a stářím zvířete.

Na kočičích kostech nebyly nalezeny stopy porcování, opálení ani otisky zubů, šlo tedy o uhynulá zvířata, jejichž těla nebyla ponechána na pospas volně pobíhajícím psům. Naopak bývají pozůstatky koček často nacházeny spolu s pozůstatky psů, obě zvířata tedy měla podobné „společenské postavení“.⁶⁾

Celá verze článku pod názvem Černá kočka, bílý kocour. Osteologické nálezy kočky domácí a malý exkurz k reflexi kočky v českých zemích ve středověku a raném novověku z pohledu historika viz Archaeologia historica 34/2009.