Nepřesná paměť je výhodná

Dnes již klasický Antonioniho film Zvětšenina je výpovědí o tom, jak vnímáme realitu, či spíše jak si myslíme, že ji vnímáme. Hlavní hrdina vyfotografuje v parku mileneckou dvojici, na snímku však objeví cosi, co by mohlo být mrtvé tělo. Pokus o zvětšení snímku však zrnitou strukturou informaci spíše zamlží. Jde se tedy přesvědčit do parku, kde skutečně leží mrtvé tělo, když se však vrátí s fotoaparátem, už je nenajde…

Pro vědu je typické, že to, co umělec uchopil intuitivně a celostně, rozpižlá na detaily. Už samo naše vnímání je nespolehlivé. Naprosto nemůžeme věřit tomu, co jsme viděli na vlastní uši. Ano, na vlastní uši! Pozorujeme-li například sedm záblesků světla a současně uslyšíme osm kliknutí, budeme přísahat, že záblesků bylo osm. Na úmyslně upraveném zkresleném záznamu promluví z obrazovky osoba, která vysloví slůvko PECH. Vidíte zřetelně rty, jak vytvářejí hlásku P. Ovšem z reproduktoru zazní jasně DECH. To, čemu dá drtivá většina pozorovatelů přednost, bude odečtení hlásky „P“ z monitoru. Budou tvrdit, že slyšeli PECH. Podtrhuji: slyšeli.

A ještě horší je to s pamětí, a to nejen ve věku seniorském, kdy se s tím počítá, ale prakticky po celý život. Základním kamenem omylů je chybná vzpomínka (false memory), vytvořená většinou z nesprávně složených fragmentů sledované skutečnosti, nebo dokonce několika různých skutečností. Chybnou vzpomínku lze člověku také podsunout, a to nejen v hypnóze, ale i v plně bdělém stavu a je to docela snadné.

James Deese, Henry L. Roediger a Kathleen McDermottová vypracovali v roce 1995 metodu, citovanou dnes běžně jako DRM (Deese – Roediger – McDermott), paradigma, které demonstruje vznik nepřesnosti u zcela čerstvé vzpomínky. Zkoumanému subjektu je přečten soubor slov, která se vztahují k určitému konkrétnímu předmětu či tématu, např.: doprava, autobus, náklaďák, vozidlo, taxík, sanitka, dodávka, tirák… Mezi nimi však chybí podstatný a do jisté míry klíčový pojem auto, pojem, kterému badatelé v této oblasti říkají „návnada“. Přesto si osoby při reprodukování přečtených slov tento pojem chybně vybavují s nezvratným přesvědčením, že jej při prezentaci slyšely. Bezprostředně po prezentaci a nesprávném vyhodnocení jsou někteří jedinci schopni svůj omyl korigovat, pokud je návnada párována se skutečně použitými pojmy, ale po týdnu se stávají falešné vzpomínky součástí paměťové databáze a jsou považovány za pravé.¹⁾ Iluzi vnímaného slova je obtížné uniknout, a to i tehdy, jsou-li osoby se smyslem experimentu předem seznámeny.

Přes patrné odlišnosti, pokud jde o vznik a validitu, se pravé i chybné vzpomínky často chovají podobně; například si je ve stejné míře hůře vybavíme, když je pozornost rozptylována jinými podněty a podáním taneční drogy extáze se dají stejně narušit. Tyto skutečnosti vyvolaly otázku, zda budou také podobným způsobem napomáhat při řešení problémů. McDermottová na konci minulého století zkoumala, jak pomáhají správné a chybné vzpomínky při rekonstrukci slov, z nichž poskytla buď fragmenty, nebo slovní základ, a zjistila, že jejich pomoc je přínosná a prakticky stejně efektivní.²⁾

Odtud pokračoval výzkum ke složitějším a komplexnějším úkolům. Jedním z nich je experimentální postup označovaný CRAT (compound remote association task), tedy úkol spočívající v nalezení jednoho společného pojmu na základě vzdálených asociací. Pokusné osoby dostanou k dispozici tři slova – jablko, rodina, dům – a mají určit jeden pojem, ke kterému se všechna mohou vztahovat; v tomto případě je to strom. Předpokládá se, že má-li člověk dojít k správnému zobecnění a najít překlenující a syntetizující pojem, musí aktivovat řadu paměťových okruhů.

Pokus badatelů z Lancaster University³⁾ byl uspořádán tak, že při polovině řešení před zadáním CRAT účastníci absolvovali DRM, jehož návnadou byl hledaný výraz, zatímco při druhé polovině tato příprava chyběla. Pokusu se zúčastnilo celkem 40 studentů v průměrném věku 24,6 roku a každý řešil celkem osm úkolů ve zkříženém uspořádání (čtyři s DRM a čtyři bez něj).

Stejně jako každý správný román má končit svatbou, má každý článek zaslaný do impaktovaného časopisu končit potvrzením výchozí hypotézy. Ani citovaní autoři své čtenáře nezklamali: pokusné osoby vystavené DMR vyřešily v případě, že si vytvořily falešnou vzpomínku na slovo, které prezentováno nebylo, CRAT častěji a rychleji. Z toho vyplývá, že na řešení problémů se mohou podílet také chybné vzpomínky, přestože panuje představa, že takové vzpomínky jsou pouze maladaptivní a od správného řešení odvádějí.

O způsobu vzniku nepravých vzpomínek existuje několik teorií. Je možné, že aktivace neuronálních okruhů spojená s prezentací podnětů ve formě konkrétních slov se rozšíří a zasáhne oblast, v níž jsou uložena další synonyma, jiný výklad předpokládá, že je aktivován celkový „smysl určitého konceptu“ s následnou nabídkou rozhodující reprezentace. Další je blízká hudebnímu vnímání, kde člověk dopředu „předpokládá“, jak bude skladba pokračovat; ve verbální prezentaci pak očekává, že zazní klíčový pojem.

Autoři také zvažují sociální a etologickou funkci studovaného fenoménu a domnívají se, že z hlediska komunikačního i z hlediska přežití mají chybné vzpomínky pozitivní hodnotu, ačkoliv se to na první pohled nezdá. Umožňují totiž jedinci bezpečněji se orientovat v méně strukturovaných oblastech, jako jsou mezilidské vztahy a také přírodní podmínky. V takových případech je užitečnější znát celkový kontext a smysl než exaktní, ale rigidní paměťový otisk.