Vliv sopky Krakatoa na nosorožce (jávské)

Výbuch sopky Krakatoa 27. srpna 1883 byl působivou a zároveň v mnoha ohledech ničivou katastrofou. V ochranářské literatuře se můžeme často dočíst, že výbuch a s ním související obří vlny tsunami vyhladily kromě veškerého obyvatelstva západní Jávy také tamější populaci nosorožců jávských (Rhinoceros sondaicus tuto oblast za chráněné území. Přišli). K rozšířenosti tohoto příběhu přispívá především výskyt poslední, a snad životaschopné, populace nosorožců jávských právě v  nejzápadnějším výběžku Jávy, v národním parku Ujong Kulon. Tito nosorožci se sem měli stáhnout ze zbytku Jávy, kde byli loveni nebo kde kvůli plantážím nenacházeli vhodné prostředí k životu. Detailní vyhodnocení dostupných údajů však ukazuje, že skutečnost byla poněkud odlišná. Předně nemáme k dispozici žádný dobový pramen, který by výše zmíněný scénář potvrzoval. Naopak nosorožci jsou zaznamenáváni nepřetržitě (byť sporadicky) i po výbuchu sopky Krakatoa a obyvatelé, kteří přežili, se poměrně brzy vrátili do svých poničených osad. Oblast dnešního národního parku nakonec opustili kolem roku 1906 a vliv na toto vylidnění nejzápadnější Jávy měly zřejmě epidemie úplavice a malárie, řádění lidožravých tygrů a částečně i první snahy vyhlásit jsme sice o  jeden smyšlený apokalyptický příběh ohledně jávských nosorožců, ovšem vymírání tohoto druhu v jihovýchodní Asii je bohužel krutou realitou, která může skončit až úplným vyhynutí nosorožců jávských. (J. Threatened Taxa 2, 633–638, 2010)