Průduchy rostlin jako nástroj imunity

Sdělení, že průduchy jsou uzavíratelné otvůrky na povrchu nadzemních orgánů rostlin sloužící především k regulaci výparu vody a příjmu oxidu uhličitého, bude jistě pro většinu čtenářů Vesmíru téměř nadbytečné. Zajímavější a mnohem méně známé je to, že stomata (tak se průduchům někdy odborně říká) hrají významnou roli v obranyschopnosti rostlin, a to roli překvapivě aktivní.

Protože jsou průduchy Achillovou patou rostlinné celistvosti, nepřekvapí, že rostliny „dovedou“ rozpoznat útok vetřelce a uzavřením svých průduchů zabránit jeho průniku do svého nitra, či tak alespoň zabránit vetřelcům, kteří „toho v čele“ následují.

Vetřelci – ať už jsou to houbová vlákna, bakterie, nebo viry – naopak produkují látky (nebo na svém povrchu exponují struktury), kterými se snaží průduchy co nejvíce otevřít. A právě těmi se mohou prozradit, naučí-li se rostlina během evoluce rozpoznat cizí původ těchto aktérů.

Takových látek či struktur je řada. Patogen se snadno prozradí složkami, které rostlina prostě nevytváří, zato pro patogena jsou typické až nevyhnutelné. U hub to může být chitin, u bakterií flagelin a deriváty peptidoglykanu (jenž spoluvytváří bakteriální buněčnou stěnu).

Mnohem evolučně dynamičtější je však produkce zaprvé „nadbytečných“ látek, kterými útočník chce rostlinu zmást a zabránit vnímání svých přirozených metabolitů, anebo zadruhé látek, které napodobují signály rostliny vedoucí k otevření průduchů.

Přinejmenším jedna taková látka z druhé skupiny vešla do historie rostlinné experimentální biologie. Je jí fusikokcin, který vytváří plíseň Fusicoccum amygdali (škůdce mandloní a původce rakoviny broskvoní), aby se dostala do listu. Tento metabolit úspěšně otevírá průduchy řady kulturních i planých rostlin. Fyziologové rostlin jej úspěšně používají, kdykoli potřebují otevřít průduchy rostlin nad míru, která je daná přirozenou regulací rostliny (k čemu je to ve výzkumu dobré, na to tu bohužel není prostor).

Zajímavé je, že i patogeny napadající člověka se často usidlují na listech poblíž průduchů  nebo přímo na svěracích buňkách průduchů. U rostliny většinou nevyvolávají významné příznaky napadení, podobně jako neovlivňují chování průduchů. Toto zjištění o jejich přežívání a lokalizaci má však velký význam v hygieně.

Většina patogenů produkuje více „stop“, jež mohou vést k jejich odhalení, a průduchy na oplátku s různou citlivostí detekují řadu takových látek/struktur od mnoha patogenů.

Dnes jsou intenzivně studovány zejména produkty a struktury bakterií, ale budoucnost jistě odhalí i strategie dalších skupin způsobujících nemoci rostlin. Podobně dnes nevíme, jak významné je odhalení „průduchové strategie“ útočníka při obraně většiny rostlin ani jak rychle dochází ke koevoluci systému rostlina–její patogen.

V každém případě je zřejmé, že průduchy jsou aktivním hráčem rostlinné obranyschopnosti a že jejich význam snad může být srovnatelný i s uznávanějšími mechanismy rostlinné imunity, k jakým patří např. hypersenzitivní reakce (odumření pletiva okolo místa napadení, které zabrání dalšímu šíření infekce).