Druhý život těch druhých

Berlínskému podzemí (Berliner Unterwelten) se v současné době dostává velké pozornosti. A oprávněně. Berlín sice nemá z architektonického hlediska tak dlouhou historii jako jiné evropské metropole, jejichž kořeny sahají hluboko do středověku nebo starověku. Ovšem co Berlínu chybí na mnohaleté tradici, to bezpochyby dohnal dějinným vývojem
ve 20. století.

Během druhé světové války i následné války studené se na území města budovaly kromě velikášské Germánie a dalších ideologicky podmíněných budov a městských čtvrtí také rozsáhlé struktury v podzemí. Paralelně s trasami metra byly zřizovány četné kryty pro civilní obyvatelstvo. Protože německá společnost prochází citlivou reflexí své nedávné minulosti, tak neváhá odkrývat i temnější stránky svých dějin. Proto se může stát organizovaná návštěva některé z těchto staveb s proškoleným průvodcem nečekaně objevným zážitkem.

V případě bunkru na Reinhardtstrasse v Mitte je překvapivé, že jde o nadzemní strukturu, která svou siluetou ladně zapadá mezi okolní činžovní zástavbu. Je to dáno stavem podzemní vody, protože objekt se přeci jen nachází nedaleko řeky, a proto nebylo možné bunkr ideálně zahloubit pod zem. Když už byl ale bunkr přiznán nad terénem, tak se mu dostalo patřičné architektonické péče. Pod vedením Alberta Speera byly v roce 1941 vyprojektovány honosné formy odvozené z tzv. revoluční architektury. Rozhodnutí pro takto velkorysou podobu bylo pochopitelně motivováno propagandistickými cíli. Po vítězném skončení války se měl totiž někdejší bunkr transformovat do pomníku síly a houževnatosti německého lidu. Proto se také počítalo, že po vzoru některých antických monumentů získá plášť z pohledového betonu ještě navrch obložení ze zlatých plátů.

Ovšem poválečné události měly odlišný charakter, a tak bunkr využívala Rudá armáda jako ostatně mnoho dalších NS-staveb, v tomto případě se jednalo o vězení. V pozdějších letech se funkce změnila na sklad textilu, v padesátých letech tropického ovoce, a proto se mu také lidově říkalo „předvánoční“ nebo „banánový“ bunkr. Po sjednocení Německa neušla monumentální stavba téměř v centru města pozornosti kulturní scény a byl zde otevřen vyhlášený hudební klub. V roce 1996 se zde odehrála výstava „Files“, které se účastnili Olafur Elliasson, D. Pflumm a U. Rondinone.

V roce 2003 zakoupil bunkr Christian Boros s chotí Karen. Majitel reklamní agentury Boros je zároveň sběratelem současného umění, a proto zvolil betonový objekt jako vhodný prostor k vystavení své sbírky. Úkolem adaptace pro nové účely byl pověřen architekt Jens Casper ze studia Realarchitektur. Přestože je bunkr kvůli svému historickému významu památkově chráněn, bylo možné s betonovou materií nakládat tvůrčím způsobem. Symetrické dispozice vnitřního uspořádání byly mírně přizpůsobeny vybouráním některých stropů, aby vznikly vhodnější podmínky pro deponování konkrétních artefaktů. V současnosti prezentované umělecké instalace, které tematizují právě problém prostoru, nacházejí v útrobách bývalého bunkru jedinečné vyznění. Silný zážitek si odnáší také návštěvník „galerie“ a zcela jistě i rodina Borosových, jejichž luxusní byt, osazený nad římsou ve vrcholu stavby namísto střechy, korunuje celou původní hmotu.

Architektonická intervence i sekundární využití bunkru pro kulturní účely bylo ověnčeno řadou ocenění.