Nové druhy z poslední doby

O nových druzích savců, včetně těch nejcharismatičtějších, jakými jsou například primáti, kopytníci, kytovci či šelmy, byla ve Vesmíru řeč v poslední době již několikrát. Všechny příspěvky vyznívaly nadějně, co se možnosti nových objevů týče, ovšem některé z nich současně poukázaly na smutný fakt, že o mnohé nové druhy můžeme vzápětí „zase“ přijít kvůli malým početnostem v jejich domovině či zoologických zahradách. To je bohužel i případ několika nových druhů savců popsaných za posledního půl roku.

Asi nejohroženější je nový druh langura – langur Strykerův (Rhinopithecus strykeri) – ze severovýchodní části Myanmaru (dříve Barmy), neboť se vyskytuje jen ve třech skupinách v celkovém počtu 260–330 jedinců a ke všemu ho rádi loví místní obyvatelé (jen v roce 2009 bylo zaznamenáno zabití 13 zvířat). Tento druh je od svých příbuzných izolován řekami Mekong a Salwin. Vyznačuje se relativně dlouhým ocasem, a především převažujícím černým zbarvením srsti, které je jen vzácně vystřídáno malými okrsky bílých chlupů, konkrétně na uších, bradě a na zadku. Při popisu nového langura byly použity pouze morfologické znaky, patrně kvůli očividné odlišnosti. Ostatní nové druhy byly vymezeny na základě kombinace morfologických znaků s genetickými daty a v případě gibona i odlišným hlasovým repertoárem.

Dalším novým primátem je tedy gibon – česky mu můžeme říkat gibon annamský (Nomascus annamensis), podle stejnojmenného pohoří v jihovýchodní Asii. Má se vyskytovat ve středním Vietnamu, jižní polovině Laosu a na severovýchodě Kambodže. Odsvého nejbližšího příbuzného gibona zlatolícého (Nomascus gabriellae) z jižnějších oblastí Zadní Indie se liší především hlasem a samečci mají ještě oranžovější okrsky chlupů na tvářích. Samičky obou těchto nejpříbuznějších druhů se však neliší.

Zpráva o objevu nové šelmy, vlastně šelmičky, přišla z Madagaskaru. Patří do čeledi Eupleridae, jež se česky jmenuje poněkud nenápaditě „šelmy madagaskarské“. Vědci na ni narazili při výzkumu lemurů žijících v porostech bambusu a rákosí. Pozorovali jeden kus plující v rákosinách u jezera Alaotra. Pátrání po dalších jedincích ukázalo, že se zde vskutku vyskytuje zvíře morfologicky odlišné od pralesní galidie hnědoocasé (Salanoia concolor), které bylo nazváno (velice vhodně) na počest vynikajícího zoologa, aktivního ochranáře a popularizátora ochrany přírody Geralda Durrella jako galidie Durrellova (Salanoia durrelli). Od galidie hnědoocasé se morfologicky liší v mnoha ohledech, např. červeným břichem, menší velikostí, nápadně širšími packami či robustnější lebkou a chrupem. Morfologicky je galidie Durrellova jednoznačně diagnostikovatelná hned podle několika znaků. Zaslouží si tedy být samostatným druhem, i když analýzy mitochondriální DNA ukázaly pouze malou genetickou odlišnost obou uvažovaných druhů. Tento fakt lze vysvětlit několika faktory, ovšem bez výzkumu jaderné DNA a rozšíření počtu analyzovaných jedinců jde jen o spekulace. Vzhledem k morfologickým a ekologickým odlišnostem obou galidií se autoři přiklonili k druhové diagnóze. I kdyby se časem ukázalo, že galidie Durrellova představuje jen poddruh, či dokonce jen nějakou ekomorfu, nic by to nezměnilo na faktu, že jezero Alaotra a přilehlé bažiny jsou domovinou řady unikátních zvířat, kterým dlouhodobě „zvoní hrana“.

Na nejlepších základech stojí z této čtveřice nových druhů popis pralesní chocholatky – chocholatky Verheyenovy (Philantomba walteri; podle odborníka na africké savce Waltera N. Verheyena). Jde o několik diagnostických rozdílů v lebeční morfologii a genetické odlišnosti plynoucí jak z analýz mitochondriálních, tak jaderných genů. Před touto studií se myslelo, že se v západní Africe vyskytují dvě relativně podobné chocholatky – chocholatka Maxwellova (P. maxwelli), vyskytující se od Guineje po západní Nigérii, a chocholatka modrá (P. monticola) z Kamerunu, Středoafrické republiky, Gabonu a Demokratické republiky Kongo. Nová chocholatka se vyštěpila z východních populací chocholatky Maxwellovy a obývá státy Togo, Benin a západní část Nigérie, kde je všude předmětem lovu pro maso (tzv. bushmeat). Její výskyt v této oblasti je zajímavý biogeograficky, protože se předpokládalo, že oblast jejího výskytu (tzv. dahomský hyát) funguje spíše jen jako prostá bariéra mezi západním a východním západoafrickým pralesem – objev nové antilopy a přítomnost několika dalších endemitních druhů tuto oblast poněkud rehabilitují. (American Journal of Primatology 72, 1–12, 2010; Systematics and Biodiversity 8, 341–355, 2010/3; Vietnamese Journal of Primatology 1, 1–12, 2010/4; Zootaxa 2637, 1–30, 2010)