Holubi míří do Las Vegas

Na rozdíl od pražských památkářů mají vědci studující chování holuby rádi. Burrhus Frederic Skinner (1904–1990) s jejich pomocí vybudoval celou teorii radikálního behaviorismu a v druhé světové válce je dokonce hodlal zapojit do námořních bojů. Důvěřoval jim natolik, že by jim byl svěřil řízení tehdy prakticky neovladatelných raket, které měly napadat německé bitevní lodě. Projekt ORCON (ORganic CONtrol) dostal ve své době do vínku 25 000 USD, nakonec však byl v roce 1944 (definitivně až v roce 1953) stažen z programu. Holubi se však časem nad moře vrátili a jsou dnes platnými pomocníky záchranářů.

Skinnerovi holubi nebyli žádní mistři logiky, ale naopak kauzalitu převrátili naruby, zaměnili příčinu za následek, a podle vyjádření svého krotitele projevovali pověrčivé chování. V touze po jídle totiž opakovali to, co dělali těsně předtím, než dostali porci krmení. Ta jim ale padala do boxů v pravidelných intervalech, bez ohledu na to, co v té chvíli právě vyváděli. Jako kdyby si mysleli: „Stál jsem na jedné noze a dostal jsem zob. Jestli budu zase stát na jedné noze, tak zase vypadne zob.“ Toho Skinner zneužil, lstivě se jim přizpůsobil a začal je krmit podle jejich rituálů. Odměňoval je ale jen za to, čeho chtěl v jejich chování dosáhnout, a nakonec je vycvičil natolik, že byli schopní hrát ping-pong.

Nazval to operantním podmiňováním, přičemž příslušné chování, které pak odměnil, označil jako operant. K operantům posléze připojil posilování – reinforcement, které rozdělil na pozitivní (další podnět charakteru odměny, přičemž paradoxně výrazné posílení představuje nekonzistentní přísun odměny), a negativní, což není v jeho pojetí trest, ale naopak odstranění určité nepohody, např. rozevření deštníku, když začne pršet. Skinner se domníval, že tento způsob učení je nejblíže učení lidskému.

Je pravda, že i my lidé máme a užíváme různé magické rituály. Pověstný je v tomto ohledu takzvaný kargo kult. Za příklad poslouží příhoda, kdy letecká hlídka objevila nenavštěvovaný, ale obydlený ostrov poničený tsunami. Na záchranu ostrovanů byla vyslána pomoc, na ostrov se snesli výsadkáři a vytýčili přistávací dráhu. Té využilo několik letadel s potravinovou pomocí, poslední z nich pak výsadkáře odvezlo. Domorodci postupně zkonzumovali zásoby a místo toho, aby něco udělali pro další obživu, začali opravovat a zlepšovat přistávací dráhu. (Tento jev vtipně popsal Vojtěch Novotný [Vesmír 79, 284, 2000/5] s upozorněním, že nejen odříznutí domorodci, ale i zcela civilizovaní vědci například v očekávání odměn v podobě badatelských poct zachovávají veškeré vnější úkony vědecké práce, aniž takovou práci ve skutečnosti konají.)

Kromě pozoruhodné logiky (odpovídající představě, že půjdu-li jen po černých dlaždicích, banka mi odpustí dluhy) jsou holubi velice bystří a učenliví tvorové. Perfektně rozlišují barvy, dokáží rozlišovat mezi podněty, ale také zobecňovat; v jednom experimentu se naučili reagovat na „ryby“ bez ohledu na jejich tvar a velikost, nemluvě o tom, že je předtím nikdy nelovili. Jídlo mají rádi jako všichni, čím více, tím lépe, a tak aby byli při chuti pro účely pokusů, jsou drženi na sníženém přísunu stravy (80 %). O to větší bylo překvapení badatelů, kteří zjistili, že se holubi ve vztahu ke krmení mohou chovat stejně nevýhodně jako hazardní hráči k penězům a dávat přednost nejistému většímu zisku před stabilním přísunem, který jim v úhrnu přinese víc.

Thomas Zentall a Jessica Strangerová z Kentucké univerzity jsou autory studie, která chování holubů shledává analogickým s chováním gamblerů.¹⁾ Před experimentem kromě jiného o holubech věděli, že dávají přednost určitým „ujištěním“. Například při možnosti volit mezi dvěma typy odměn, jedním se 75% úspěšností a druhým sice jen s 50% úspěšností, ale s ujišťujícími signály (posilujícími diskriminačními podněty), že dostanou buď vše, nebo nic, volili druhou variantu.

Cílem pokusu bylo zjistit, nakolik holubi dají přednost „ujištěním“ a nakolik se budou snažit vyhnout nejistým situacím. Analogii k chování gamblera můžeme vidět tak, že jistotu představují peníze bezpečně schované v kapse a nejistotu sázka do hry. Na jedné straně boxu mohli holubi získat buď deset pelet, nebo nic, přičemž se před „výplatou“ objevilo buď zelené, nebo červené světlo signalizující plný nebo nulový zisk. Na druhé straně boxu byl na každý pokus jistý zisk tří pelet, ale signál žlutým nebo modrým světlem se objevoval v poměru 1 : 4 bez vztahu k zisku.

Přestože pokus v prvním uspořádání zajišťoval pouze dvoutřetinový úhrnný zisk dvaceti pelet na deset pokusů (čtyřikrát neúspěch a jednou „jackpot“ deseti pelet) oproti druhému jistému uspořádání s celkovým ziskem třiceti pelet na deset pokusů, po několika prvních zkušebních volbách dávali holubi jednoznačně přednost první variantě. Více je zajímala možnost velké výplaty než jistého, ale ve srovnání s jackpotem relativně malého zisku.

Aby badatelé vyloučili možnost, že se jedná o pouhé posílení operantního chování shora zmíněným nepravidelným přísunem odměny, postavili druhou část pokusu tak, že vše zůstalo stejné jako v první části, pouze signalizace úspěchu a neúspěchu byla změněna na poměr 1 : 1, tedy přestala odpovídat výhře nebo neúspěchu. Bez posílení jásavou barvou opustili holubi hazardní půlku boxu a dali přednost jistému kontinuálnímu zisku tří pelet.

Jak interpretovat výsledky tohoto experimentu? Podle autorů jsou zde minimálně náznaky toho, že holubi mají tendenci k sociálně nežádoucímu chování jako lidé při rozhodování mezi možným nejistým vysokým ziskem a stabilním přísunem odměn v menších dávkách. Druhou podobností byl i vliv posílení (v tomto případě rozsvícení barvy před výplatou pelet), jehož charakter i smysl je stejný u výherních automatů a stejným způsobem působí na hráče. Jakmile tato signalizace ustala, holubi se začali chovat racionálně a šli cíleně za menším, ale jistým ziskem. Je otázkou, jak by se chovali gambleři, kdyby bylo okénko hracího automatu zakryté a vypnutý zvuk.

Přestože takto zadané podmínky se v přírodě nevyskytují (ani boxy se signálními světly, ani kasina), nelze rizikové a z hlediska konečného zisku nežádoucí chování přisuzovat jen uměle vytvořenému prostředí. Jaký smysl může mít pro jedince či zachování druhu? Autoři zvažují možnost, že hladoví ptáci hledají bohatší zdroj potravy a stejně tak lidé dávají přednost naději na větší bezprostřední zisk. Stimulující může být i kontrast mezi nulovým a – ve srovnání s malým – až několikanásobným ziskem, což představuje další posílení. U lidí pak jde při ignorování ztrát o orientaci na zisk, který přináší větší vzrušení, byť je vzácnější.

Že je ve hře dopamin, nelze pochybovat (výskyt gamblerství je mezi parkinsoniky užívajícími a nadužívajícími dopaminové prekurzory 3–6krát vyšší než v normální populaci),²⁾ přestože se citovaná práce na něj nezaměřuje. Ale na rys nazvaný Clonningerem „novelty seeking“ spojený s rizikovým chováním a předpokládanou dysregulací dopaminu je třeba myslet v širším kontextu. Obecně se tyto charakteristiky spojují s výraznějším explorativním chováním, což může být vývojově výhodné.³⁾ V tomto duchu vyznívá také Sternova studie⁴⁾ představující matematický model, který favorizuje jedince s rizikovými geny, pokud jde o další vývoj potomstva v podmínkách přirozeného výběru, přestože takové chování se na první pohled jeví iracionální a maladaptivní a pro první generaci evidentně nevýhodné.

A tak mne napadá, zda se Noemova holubice nevrátila na archu jenom pro drobné, protože během těch čtyřiceti dnů všechno prohrála v jednom babylonském kasinu.