Nejen buk, ale i vřetenatka

To, co Petr Pokorný píše o buku a historii jeho rozšíření, téměř doslova platí i pro drobného plže vřetenatku obecnou (Alinda biplicata), který je dnes nejhojnějším zástupcem čeledi závornatkovitých (Clausiliidae) ve střední Evropě, stejně jako buk by byl naší nejhojnější lesní dřevinou, kdyby nemusel ustoupit smrkovým monokulturám. Těžištěm výskytu vřetenatky byly původně listnaté nebo smíšené lesy pahorkatin a vrchovin, zejména na suťových stanovištích; místy byla hojná i v nížinných luzích. Jednotlivě vystupovala až k horní hranici lesa v horách, na chráněných místech do výšek kolem 1400 m i výše (Velká Fatra, Rozsutec) – tedy podobně jako buk v klečovitých formách, třeba na vrcholu Vtáčniku (1346 m). V současné kulturní krajině našla vhodná náhradní stanoviště v křovištích, při úpatí zdí v zahradách i na poloruderálních místech v urbanizovaném prostředí, nezřídka silně znečištěném. Tak tomu je u nás i v sousedství, zejména ve středním a jižním Německu. Roztroušeně proniká až k pobřeží Baltu a její výskyt vyznívá v Dánsku, jižní Skandinávii, na severovýchodě Francie, včetně několika míst v jižní Anglii – v pozoruhodné shodě s bukem. Ačkoli téměř chybí na jih od Alp, zasahuje roztroušeně na severní Balkán, ne však do východních pohoří Karpat, takže i na východě Slovenska se objevuje již jen ojediněle. K severu probíhá její východní hranice zhruba středem Polska. Řada těchto okrajových výskytů zřejmě vznikla zavlečením v důsledku lidských aktivit.

Severní a východní hranice vřetenatky i buku nasvědčují, že jde o druhy citlivé k nízkým zimním teplotám, což je řadí k význačným prvkům bioty teplých období kvartéru – interglaciálů a holocénu. Nicméně porovnáme-li životní nároky buku a vřetenatky, nesmíme pominout, že na jedné straně jde o statný strom vystavený v plné míře účinkům makroklimatu, na druhé pak o drobného plže, na nějž působí především půdní mikroklima víceméně modifikované vegetačním krytem. Pozdní mrazy, které často spálí rašící buk, proto pro vřetenatku vážnější nebezpečí nepředstavují. Přesto však je schopna přizpůsobit se i daleko drsnějším klimatickým podmínkám, jak dokazuje její výskyt na xerotermních skalách v našich nejteplejších polohách, kde denní i noční výkyvy teploty i vlhkosti dosahují mnohem vyšších hodnot než pod lesní opadankou nebo v bujných porostech vysokých bylin. Vřetenatka obecná na těchto stanovištích ovšem vytváří zvláštní drobné formy, často značně odlišného vzhledu od běžných populací, jejichž taxonomická hodnota zatím zůstává nejasná. Nicméně je to náš jediný klauziliid, který obývá plně xerotermní stanoviště se sporým vegetačním krytem. Z hlediska svých adaptačních schopností je tedy ve srovnání s bukem podstatně zvýhodněna.

Ve fosilním stavu se u nás i v sousedních zemích objevuje od středního holocénu, maxima však obvykle dosahuje až v jeho poslední třetině, což odpovídá jejím dnešním životním nárokům. Zato v pleistocénních interglaciálech, kde by nepochybně našla vhodné podmínky, patří k vzácnostem s nízkou abundancí – stejně jako buk. Rovněž v glaciálních refugiích ve slovenských Karpatech po ní není ani stopy, ač se v nich vyskytuje řada druhů, s nimiž běžně žije v současnosti. Zatímco záhada buku je patrně již vyřešena, na odhalení tajemství vřetenatky dosud čekáme, přestože výzkum fosilních plžů zaznamenal v kvartéru Evropy nebývalý pokrok během posledního půlstoletí.