Měsíční baroko

Vesmír: Loni jste dokončil doktorát na Fakultě architektury ČVUT, ale působíte na ISU ve Štrasburku.

Ondřej Doule: Měl jsem nabídky ve Francii na výzkum i doktorát, ale chtěl jsem udělat doktorát doma trochu z vlasteneckých důvodů a také proto, že jsem zde studoval. Věnovat se výzkumu v architektuře na plný úvazek je u nás nemožné. Viděl jsem statistiku, která srovnávala výsledky vědy a výzkumu na českých univerzitách. Nebyla tam uvedena ani jedna fakulta architektury, jen pod čarou byla poznámka, že výzkum v oblasti architektury je insignifikantní, tudíž neuváděn ani v procentech.

V: Není to vidět i na tom, co se staví?

O. D.: To bych nechal bez komentáře. Česká architektura je na poměrně vysoké úrovni, ale problém vidím v tom, jak se co staví a jak se stavby vybírají. Spousta mých kolegů jsou výborní architekti, kteří se k architektuře z nějakých důvodů nedostanou. Lidé nevědí, co je dobré, a vše je řízeno developery nebo nějakým hloupým zákonem. Navíc člověk v Česku musí být bohatý, aby architekta chtěl. Proč by si někdo přizval architekta na úpravu obýváku či ložnice? Ve Francii je to úplně běžné. Jsem přesvědčený, že to souvisí s teorií a výzkumem, který je velice zanedbaný. A teorie souvisí se vzděláváním a osvětou. Architekt není schopen obhájit svoji profesi před stavebním inženýrem. To je důvod, proč u nás nepotřebujete autorizaci architekta při stavbě třeba rodinného domku, stačí razítko stavebního inženýra.

V: Design interiéru vás začal bavit už v útlém dětství. Jak k tomu došlo?

O. D.: Tehdy jsem nevěděl, že je to nějaký design, ale hrozně mě to bavilo. Když mi bylo asi 6–7 let, dostali jsme s bratrem velký pokoj. Udělal jsem si modely nábytku a začal s nimi hýbat v měřítku 1 : 10. Pak jsem se dostal k časopisu ABC a modelům. A jedním z největších inspirátorů v dětství byly komiksy Káji Saudka.

V: Máte rád sci-fi filmy?

O. D.: Moc, je to můj oblíbený žánr již od dětsví, ale třeba k Tarkovskému jsem se dostal až na univerzitě, Solaris mám moc rád. Nebo československou Ikarii XB1, to je skvělý film. Sci-fi filmy jsou velmi podnětné.

V: Ale tvůrci si v nich také pěkně vymýšlejí, ne?

O. D.: Jistě, mě ale zajímají příběhy, technologie, futuristická města. Samozřejmě je to trochu šílené a nerealizovatelné, ale baví mě meziplanetární cesty, rasy, kultury.

V: Chtěl byste letět do vesmíru?

O. D.: Určitě. Lidé se toho bojí, ale nejde o nic než o osvětu. Je to jako v architektuře: na tančící dům si lidé také zvykli.

V: Myslíte si, že za nějaký čas se nebude létat na dovolenou třeba na Maledivy, ale na Měsíc?

O. D.: Ano, bude to zpočátku dost luxusní záležitost. Třeba příští rok se spouští soutěž Google Lunar X PRIZE; na Měsíc se vyšle třeba 20 soukromých robotů, tím to začne. Mít vlastního robota na Měsíci, fotit si lunární krajinu, to je docela dobré, ne?

V: Neměli bychom být v přístupu k vesmíru opatrnější? Když se začalo létat, byl to obrovský zážitek, pak se to stalo běžným. Nyní můžeme létat kolem Země, na Měsíc, za chvíli na Mars. Co bude pak?

O. D. To nevím. Moje generace se určitě dožije letů na Měsíc a lunární základny. Jeden kolega v NASA v Kalifornii má za cíl navštívit jinou galaxii, což považuji za úplně šílené. Se současnými technologiemi to nelze stihnout. On jako fyzik vidí, že ty možnosti jsou, jen je třeba vyvinout správné technologie.

V: Jako architekt jste musel vše kolem fyziky, vesmíru atd. někde nastudovat. Kde a jak?

O. D.: To lze velmi dobře na ISU. Tam lze získat interdisciplinární poznatky. Musíte zvládnout jisté všeobecné vzdělání, abyste prošla kurzem. Třeba právo se musíte našrotit. Je to proto, abyste měla všeobecný přehled. Fyziku zvládám na úrovni praktické aplikace; jak se chová kapalina ve stavu beztíže, co způsobí nižší gravitace. Žádné fyzikální procesy nepočítám; když udělám nějaký koncept, mám povědomí o tom, jak materiály a konstrukce pracují na empirické úrovni, ale návrh předám leteckému inženýrovi, který to spočítá. Je to trochu jako klasická architektura, jen spolupracuje víc s leteckými než stavebními inženýry.

V: Existují podobné projekty jako ty vaše?

O. D.: NASA má řadu návrhů, z nichž čerpám. Většinou je využívám pro inspiraci, ale zjišťuji, že to není ono. Proto jsem vytvořil čtyři hlavní koncepty. Ty považuji za stěžejní pro teorii v oblasti architektury ve vesmíru. Rozdělil jsem je dle typu extrémního prostředí obklopujícího člověka: Mars, Měsíc, orbitální a suborbitální lety. Jsou to dosti odlišná prostředí, pro něž máme vytvořit umělé obyvatelné podmínky.

V: Na Marsu počítáte s biosférami, které zajistí obyvatelům obživu.

O. D.: V případě dlouhých misí na Marsu se předpokládá, že umělá podpora života bude tzv. bioregenerativní. Půjde o simulaci prostředí na Zemi, kde budou rostliny, živočichové, mikroby zajišťující recyklaci odpadů a tvorbu kyslíku. Něco jako projekt Biosféra (experimentální projekt v Arizoně pokoušející se uměle napodobit podmínky na Zemi v jakýchsi sklenících).

V: Nelze tedy využívat místní podmínky a zdroje?

O. D.: To je cílem, ale je nutné zjistit, jak se místní podmínky dají využít. Na Marsu se v určitých místech vyskytuje téměř úrodná půda, takže tu by šlo přenést do těchto skleníků. Pak je tam určité množství vody, proto bychom měli otestovat technologii pro využití a těžbu zeminy, z níž by se pak využívala voda. Popřípadě kyslík z atmosféry.

V: Jak by to třeba vypadalo se záchody? Podléhal by jejich obsah také recyklaci?

O. D.: Voda je ve vesmíru strašlivě drahý artikl. Hlavně na orbitě, takže veškeré tekutiny je zapotřebí co nejefektivněji recyklovat. Zdá se, že se to daří. U tuhých odpadů to zatím nejde v chemických podporách života. Biologické podpory jsou zase náročné na prostor. Pokud vymyslíme dostatečně velkou loď, kde by byla možná biologická podpora života, můžeme pak recyklovat i tuhé odpady.

V: Posléze se přivezou rostliny a zvířata?

O. D.: Rostliny i zvířata jsou relativně přizpůsobivé, stejně jako člověk. Na mezinárodní vesmírné stanici (ISS) se experimentovalo s růstem jisté rostliny od semínka. Kořenový systém rostliny se začal tvarovat odlišným způsobem než v prostředí běžné gravitace na Zemi a neví se proč tomu tak je. Rostlina přirozeně reaguje na prostředí mikrogravitace a tvar nejen kořenového systému se významně mění (např. v prostředí zemské gravitace měla vždy jeden kořen a v prostředí mikrogravitace dva). Panuje proto obava, co se týče reprodukce člověka ve vesmíru. Je to neuvěřitelně komplexní organismus, neví se, co by vzniklo, když to řeknu jednoduše.

V: To je ovšem už etický problém, který nelze zatím experimentálně vyzkoušet ani v mikropodmínkách na Zemi.

O. D.: Právě, při přednáškách jsme spekulovali i o tom, že takový člověk by mohl mít i nějaké odlišné schopnosti. A medici to nevylučují.

V: Na zvířatech se ovšem nějaké pokusy uskutečnily?

O. D.: Japonci to zkoušeli s rybami. Do vesmíru dovezené ryby byly neustále dezorientované. Ale ty, co se tam narodily, se od mala perfektně přizpůsobily stavu beztíže. Získaly zcela jiné orientační schopnosti. Každý organismus se přizpůsobí. Když vyletíte do stavu beztíže, váš organismus se začne měnit. A to téměř trvale.

V: Je tedy pro lidi jednodušší letět ze Země na Mars než naopak?

O. D.: Gravitace je stěžejním principem lidského prostředí. Když se tělo dostane do nižší gravitace, začne se měnit: odvápňuje se, svaly slábnou – organismus se přizpůsobuje. Jakmile z prostředí s nižší gravitací chceme zpět a nejsme na to připraveni, nastanou velké problémy. Křehké kosti neunesou váhu těla. Ale všemu lze předcházet tréninkem. Potvrdili to ruští kosmonauti, kteří pobývali ve vesmíru i rok. Ale není pravda, co se často tvrdí, že by nízká gravitace či stav beztíže byly nebezpečné.

V: Takže pro případné „Marťánky“, kteří by se na Marsu narodili, už není cesty na Zem?

O. D.: Pokud by podstoupili trénink, proč ne? Je to jiná biosféra.

V: Co vidíte jako reálné? Nejdřív obydlet Měsíc a pak zkusit Mars?

O. D.: Měsíc je blíž, ale prostředí na něm je mnohem extrémnější než na Marsu. Měsíc je velice výhodný k testování technologií, které by pak fungovaly na Marsu. Navíc spojení se Zemí má v případě Měsíce zpoždění zhruba 1,5 vteřiny. Z Marsu to může být i 21 minut. Testování marťanských technologií na Měsíci někteří vědci považují za samozřejmost. Kde jinde lze takto testovat? Samozřejmě nejdříve se testuje na Zemi, pod vodou, v Antarktidě. Nejkritičtější okamžik je pak start rakety, kdy dochází k neuvěřitelnému přetížení a vibracím, a pak přistání na Měsíci, kde není gravitace a atmosféra. S modulem nelze brzdit o atmosféru, a proto je nutné mít šíleně moc paliva nejen ke startu, ale i k přistání.

V: Nemohou lidé Mars ještě před případným obydlením znečistit natolik, že bude neobyvatelný? Za předpokladu, že půjde především o hledání zdrojů.

O. D.: Půjde hlavně o zdroje a vědu. Jinak je to etická otázka. Ve vesmíru je neuvěřitelné množství zdrojů. A pokud bychom chtěli zachovat nedotčenou například lunární krajinu, pak bychom měli vybrat konkrétní lokality, na mezinárodní úrovni se dohodnout, která část se bude osidlovat či kde těžit, a zbytku se nedotkneme. Na Marsu jsou již stanovena tzv. pásma ochrany kolem pólů. Do nich sondy nemají přistávat. Měla by existovat mezinárodní úmluva, ale státy nejsou schopny se domluvit ani na Dohodě o osídlení Měsíce (The Moon Treaty) či na využívání měsíčních zdrojů. Velké státy jako USA či Rusko o to nemají zájem.

V: Takže kdo přiletí jako první, ten začne „kolonizovat“…

O. D.: Samozřejmě! A právo se začne psát potom. Stále platí, že nejsilnější země má dobyvatelské snahy, tak to prostě je. Lidé sice doletí až na Mars, ale mentálně se nezmění. Na Měsíc poletí ti nejbohatší; ruské, americké nebo čínské společnosti, a to těžit a dobývat. Třeba mezinárodní kosmická stanice je nejen úžasný technologický počin, mnohem větší počin je to politický. Státy se na něčem opravdu dohodly, a i když se zpožděním, tak se jim to podařilo a funguje to. Toho bychom si měli vážit.

V: Pracujete nejen na habitatech, ale i na návrzích kosmických lodí. Čím je váš projekt Silverbird originální?

O. D.: Silverbird je suborbitální letoun, který jsem navrhl tak, aby každý pasažér měl svůj osobní prostor z důvodů bezpečnosti. Všechny projekty zatím počítaly se společnou kabinou (Virgin Galactic, EADS Rocketplane), kde se mohou pasažéři nekontrolovaně pohybovat ve stavu beztíže bez návodu, jak se dostat zpět do sedaček při vstupu do atmosféry a přetížení několika G. A naopak například společnost XCOR se chystá provozovat suborbitální lety raketoplány Lynx určenými jen pro pilota a jednoho pasažéra. Ten ale bude celou dobu připoután. Vyletí nad atmosféru a uvidí Zemi. Neužije si vůbec stav beztíže. Přišel jsem na to, že není problém vytvarovat komfortní kabinu pro více lidí a současně je izolovat. Kdo by chtěl, odpoutá se a zaplave si ve stavu beztíže. To jiné koncepty neumožňují.

V: Pustil jste se i do návrhu orbitálního hotelu, jak by měly vypadat jeho interiéry?

O. D.: Ve stavu beztíže jsou nebezpečné nárazy. Člověk, který nebude moct jako astronaut trénovat, se může lehce zranit. Stěny musejí být pružné, polstrované, žádné hrany, rohy. Potřebujete ale madla, za něž se chytíte a stabilizujete. Často ve stavu beztíže dochází k dezorientaci, a to i v malém prostoru. Různá tlačítka a manuály musejí být veliké, protože se na ně jinak prstem netrefíte.

V: Nechal jste se slyšet, že váš habitat MB10 (Mars Base 10) na Marsu nemá genia loci.

O. D.: Základna, kterou jsem navrhoval pro Mars, nemá primárně odrážet genia loci marťanské krajiny. Musel jsem respektovat fyzikální podmínky prostředí. Ale můj poslední koncept je lunární základna na Měsíci, o níž přemýšlím už od studií. Základna MB10 je spíš loď než habitat. Ke stavbě měsíčního habitatu využívám lunární prach a vytvářím již jakýsi architektonický styl s vlastním geniem loci. Snažím se jej respektovat i designem.

V: Jaký je to tedy styl?

O. D.: I zde je funkčnost prvořadá. Na Měsíci jsou největším problémem mikrometeority a radiace, proti čemuž se musí základna chránit. Mikrometeority jsou v podstatě smrtící projektily, tudíž jsem se nechal inspirovat barokní architekturou, barokními opevněními. Základna je umístěna na severním pólu Měsíce, slunce je tudíž neustále nad horizontem a jakoby obíhá základnu po horizontu. Tlusté obvodové zdi v kruhu, hvězdicovitý tvar, klenba. Je to ten nejjednodušší způsob ochrany před projektily a radiací. A je to krásná paralela s pozemskou architekturou a kulturou člověka, která se tímto přenese na Měsíc. Takové měsíční baroko.

V: Vycházel jste z nějakých již existujících konceptů?

O. D.: Ne, tohle nevychází z žádných plánů ESA, NASA ap. Říkejme tomu koncept číslo 0. Prozkoumal jsem prostředí úplně od začátku. Projekt získal vědeckou kredibilitu na konferencích, takže nyní mám zelenou pokračovat ve výzkumu. Už jsem navázal kontakty nejen v USA se subjekty, které by na takovémto výzkumu spolupracovaly.

V: Máte široký záběr…

O. D.: Chtěl bych zdůraznit, že i když prezentuji marťanské a lunární základny, tak ve všech zmíněných oblastech výzkumu se snažím architekturu prozkoumat tak, abych znalosti následně uplatnil na Zemi. Jedním z nejdůležitějších projektů, které nyní připravuji s NASA – jde o neoficiální, přátelskou spolupráci –, je autonomní robotický rozkládací habitat, který by se využil například v oblastech přírodních katastrof, v extrémních podmínkách. Tohle je můj ultimátní cíl a současně derivace těchto habitatů pro využití při stavbách rodinných domů, aniž by bylo nutné stavět tlusté zdi či betonový základ. Aby si to každá rodina mohla dovolit a nepotřebovala stavební firmu.

V: To zní skoro jako sen.

O. D.: Ale je to mnohem blíže realitě než třeba marťanská základna.

V: Kde vy sám chcete bydlet?

O. D.: Mám moc rád středověkou architekturu, takže bych si chtěl jednou opatřit nějakou zříceninu nebo malou pevnost a následně ji zrestaurovat.

Za Vesmír se ptala Rita Kindlerová