Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Turecké zalesňování

Les nemusí být vždy přínosem
 |  6. 10. 2011
 |  Vesmír 90, 556, 2011/10

Loni v červnu se v turecké Ispartě konala konference zaměřená na duby (The Oak – Ekology, History, Management and Planning II). Bylo to příjemné setkání studentů, vědců i dalších pracovníků z nejrůznějších oborů – botaniky, entomologie, ornitologie, ochrany přírody, lesnictví nebo historie. Pro ty všechny jsou totiž duby důležité. Tématem mého zamyšlení však není kvalita a obsah tamních příspěvků, ale zjištění, která v průběhu akce krystalizovala stále zřetelněji. Turecko se totiž pomalu, ale jistě stává lesnickou velmocí, což pro ochranu přírody, alespoň tedy v evropském kontextu, znamená problém.

Trocha historie

Území současného Turecka bylo osídleno již dávno před naším letopočtem a minimálně poslední tři tisíce let bylo velmi intenzivně využíváno. To ve spojení se subtropickým klimatem, hornatostí, nerovnoměrností srážek a intenzivním pastevectvím vedlo k rozsáhlému odlesnění, popřípadě degradaci tamních lesů do podoby nízkých hustých křovinatých porostů. Z pohledu tradičního středoevropského lesnictví se vlastně ani o lesy nejedná, protože pořádné vysoké stromy v nich téměř nenajdete, natož v takové hustotě jako třeba u nás. Mohutné stromy sice nechybějí úplně, ale pokud už na ně narazíte, jedná se většinou o různě osekané a následně obrostlé křivostromy.

Doba se ovšem mění a mění se i Turecko a jeho vegetační pokryv. Nevím sice kdo, kdy a proč rozhodl o změně, ale i v Turecku usoudili, že chtějí mít lesy plné rovných dlouhých stromů. Začali se vzdělávat, pozvali odborníky a založili vysoké lesnické školy. Ostošest také sázejí, zejména duby a borovice. Většinou na opuštěné pastviny, kterých přibývá tak rychle, jak se z tradičního odvětví stává okrajová a ostrakizovaná činnost.

Krajina se mění doslova před očima. Kamkoliv jsem v jihozápadním koutu země zavítal, viděl jsem lány mladých porostů, od nížin vysoko do hor. Turecké lesnictví je prostě úspěšné a práce mu jde pěkně od ruky. Vize a plány jsou velkolepé a je zřejmé, že se je podaří splnit, nebo i překonat. Země tak bude mít zanedlouho tolik lesů, kolik jich neměla minimálně posledních několik tisíc let. Milovníci lesa plesají a nelze se jim divit. Budoucí dříví bude kvalitní a bude ho dost, nové porosty navíc poskytnou tolik žádaný stín a možná trošku ochladí celou krajinu. Nic ale není černobílé a zisky jednoho znamenají ztráty druhého. V případě tureckého zalesňování jde zejména o flóru a faunu nelesních ploch, kterým pomalu zvoní umíráček.

Měnící se krajina

Turecko je z pohledu evropských entomologů a ochránců přírody zemí zaslíbenou. Zdejší druhové bohatství je s tím naším nesrovnatelné, druhy stojící u nás na pokraji vyhynutí jsou zde běžné, ale najdete tu samozřejmě spoustu unikátů, pro které je Evropa příliš malá, studená nebo zalesněná. A právě v lesnatosti a podobě lesů je zakopán pes. V Turecku totiž prosperují zejména druhy otevřených ploch, zarůstajících pastvin, světlých lesů a dalších biotopů, kterých je u nás – a tím myslím Evropu, nejen Česko – nedostatek, dále ubývají anebo chybějí docela. V Turecku jich dodnes najdete miliony hektarů a na takové rozloze není problém udržet početné populace druhů, které jsou u nás ohrožené.

Situace se ale mění, a to poměrně rychle. Pastevců ubývá a s nimi i pastvin. Mladým lidem se totiž nechce trávit půl roku kdesi mimo civilizaci a bavit to přestává i ty starší. Země se navíc ekonomicky vzmáhá a stále více se podobá západnímu světu, v němž už není pro pastevce příliš místa. Kromě toho vláda zavádí různá administrativní opatření, mimo jiné proto, aby ochránila nově vysazované i starší porosty před okusem zejména kozami. Výsledkem je samovolné opouštění pastvin, které pak mohou být cíleně zalesněny.

Zároveň se mění podoba stávajících lesů: nízké křivolesy, kde nedochází k okusu, rostou do výšky, jiné jsou cíleně převáděny na nepravé kmenoviny, tak jako před desítkami let u nás. Důsledkem je ústup volných ploch, houstnutí, tmavnutí a homogenizace těchto porostů. Všechny tyto procesy přitom znamenají zmenšování rozlohy biotopů, které nám v Evropě velmi výrazně chybějí. Vzhledem k výchozímu stavu, rozloze země a krátké době od počátku akcelerace těchto procesů samozřejmě není situace v Turecku nijak kritická, ale jde o směrovaný proces, na jehož konci rozhodně není vidět světlo. Během pár desetiletí se totiž může situace podobat Evropě, kde se jen s velkým vypětím snažíme zachránit poslední zbytky nebo podobné biotopy uměle vytvářet.

Hrozivé na celé věci přitom je, že Turci jsou velmi šikovní a jejich práce se jim daří. Energie, kterou lesnictví věnují, je obrovská, stejně jako finance a nasazení studentů, profesorů a mnoha dalších. Ačkoli se pohybujeme ve Středomoří, krajina se v jednom zásadním rysu liší od Chorvatska, Řecka nebo dalších jihoevropských zemí: prakticky zde nevidíte plochy spálené požáry, nejen ty nekonečné, od obzoru k obzoru, ale ani menší. Ne že by snad v Turecku nehořelo, tak daleko ještě nejsou, ale jejich snaha o předcházení škodám a jejich eliminaci přináší na první pohled viditelné výsledky. I ve svažitém terénu uprostřed země nikoho budují požární nádrže, a pokud už k požáru dojde, plochy okamžitě znovu zalesňují. Podtrženo, sečteno – v Turecku zvoní bezlesí, lesostepi a světlým lesům umíráček.

Evropská perspektiva

Evropské lesy jsou jiné. Ty české každý zná, takže není třeba zdůrazňovat jejich hlavní slabiny z pohledu ochrany přírody: nevhodná druhová skladba, stejnověkost, nedostatek světla a mrtvého dřeva a velké obnovní prvky. Jinde v Evropě se nízké, střední či sdružené lesy udržely ve větší míře, ale ani tam není situace zdaleka ideální. Z pohledu ohrožené světlomilné fauny a flóry pak je v řadě případů ještě horší, ačkoliv zde zůstalo zachováno třeba seřezávání stromů (pollarding) či výmladkové hospodaření (coppicing), které se větší části našich lesníků, ale i některým ochranářům zdají jako exotické barbarství.

Konkrétní podoba lesa je však v našem případě spíše prostředek než cíl sám o sobě. Jde o to, že takto udržované či pěstované lesy mají mnohem větší strukturní diverzitu, a na menší ploše tak mohou hostit větší spektrum druhů. Důležité je to hlavně pro část těch nejohroženějších, které v běžných lesích, ba ani v bezzásahových pralesích nenacházejí vhodné podmínky. Některé z nich, např. saproxylofágní druhy, se zatím alespoň v našich podmínkách udržely v parcích, zahradách a městské zeleni, ale i tato stanoviště dostávají v posledních letech citelně zabrat, a s nimi i ohrožený hmyz. Na vině je vysoké stáří řady stromů, stejnověkost prvků městské nebo parkové zeleně a také nevhodně nastavené pobídky, které bohužel finančně motivují i samotné kácení, nejen nové výsadby. Najednou tak končí rozřezány jedny z posledních refugií řady druhů. Druhy vázané na lesní světliny, ale nežijící ve dřevě, jsou na tom ještě hůře.

Proč o tom však takto zeširoka mluvím? Zejména proto, že z většího nadhledu je na tom řada v Česku nebo v celé Evropě ohrožených a vzácných druhů ještě relativně dobře. Mnohé z nich totiž dosud velmi dobře prosperují v Turecku či ještě blíže na Balkáně. I tam však dochází k rychlým změnám, navíc tam převažují naše evropské druhy, zatímco Turecko hostí mnohem bohatší faunu a flóru. Likvidace tureckého bezlesí a tamních světlých lesů tak bude mít na celkovou biodiverzitu mnohem horší dopad než vyhynutí některého z druhů u nás v Evropě.

Tím samozřejmě nechci říct, že nemá smysl chránit přírodu i u nás. Rozhodně má. Už proto, že se snažíme zachovat něco, co sem patří a naši přírodu obohacuje. Ale rád bych také přiměl k zamyšlení každého, kdo má šanci přispět k tomu, aby změna nastala i za našimi hranicemi, aby tam neopakovali chyby, kterých jsme se dopustili a jejichž neblahé dopady si uvědomujeme. S kolegy z celé Evropy jsme se o to snažili už přímo v průběhu zmíněné konference.

Bylo totiž velmi zajímavé sledovat, čeho se týkají příspěvky turecké a čeho mimoturecké. Evidentně nebyla náhoda, že ty turecké byly lesnické a ukazovaly zejména úspěchy, kterých dosáhli při eliminaci škod způsobených pastvou, a týkaly se rozsahu nově zalesněných ploch. Naproti tomu evropské příspěvky, tedy ty, které nebyly čistě botanické, zdůrazňovaly nutnost návratu k tradičním formám hospodaření jako nezbytnému předpokladu pro udržení mnoha druhů u nás chráněných. Chvílemi bylo až komické sledovat, jak moc se v našich cílech míjíme, a člověk znalý vyjednávání s našimi lesníky se cítil jako doma. A není se co divit, protože alespoň v Ispartě čerpají spoustu zkušeností na českých lesnických školách. Někdo v tom může vidět úspěch našeho lesnictví, jiný ironii osudu a hrozbu pro část tamější fauny a flóry.

Nemá smysl končit pesimisticky. Turečtí kolegové sledovali naše přednášky poměrně pozorně, ptali se nás a snažili se s nově nabytými informacemi vyrovnat. Nedělám si iluze, že jsme je přesvědčili, zastavili nastartovaný proces a přiměli je ke změně kurzu, pokud jde o zalesňování. Ale minimálně u některých z nich se to povedlo. A nebyli jsme na to sami. I mezi nimi byli entomologové a ochranáři, kteří díky spolupráci s jinými pracovišti pohlížejí na věc podobně jako naše ochrana přírody. Jde jen o to, zda se jim podaří prosadit uchování dostatečných ploch, které umožní dlouhodobé přežití jak u nás ohrožených a chráněných druhů, tak těch, které jsou endemity Blízkého východu.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie

O autorovi

Antonín Krása

Mgr. Antonín Krása (*1977) vystudoval ekotoxikologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2004 pracoval v týmu Vojtěcha Novotného na Nové Guineji, nyní se v AOPK ČR zabývá druhovou ochranou bezobratlých, obojživelníků a plazů.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné