Aktuální číslo:

2018/2

Téma měsíce:

Bionika

Turecké zalesňování

Les nemusí být vždy přínosem
 |  6. 10. 2011
 |  Vesmír 90, 556, 2011/10

Loni v červnu se v turecké Ispartě konala konference zaměřená na duby (The Oak – Ekology, History, Management and Planning II). Bylo to příjemné setkání studentů, vědců i dalších pracovníků z nejrůznějších oborů – botaniky, entomologie, ornitologie, ochrany přírody, lesnictví nebo historie. Pro ty všechny jsou totiž duby důležité. Tématem mého zamyšlení však není kvalita a obsah tamních příspěvků, ale zjištění, která v průběhu akce krystalizovala stále zřetelněji. Turecko se totiž pomalu, ale jistě stává lesnickou velmocí, což pro ochranu přírody, alespoň tedy v evropském kontextu, znamená problém.

Trocha historie

Území současného Turecka bylo osídleno již dávno před naším letopočtem a minimálně poslední tři tisíce let bylo velmi intenzivně využíváno. To ve spojení se subtropickým klimatem, hornatostí, nerovnoměrností srážek a intenzivním pastevectvím vedlo k rozsáhlému odlesnění, popřípadě degradaci tamních lesů do podoby nízkých hustých křovinatých porostů. Z pohledu tradičního středoevropského lesnictví se vlastně ani o lesy nejedná, protože pořádné vysoké stromy v nich téměř nenajdete, natož v takové hustotě jako třeba u nás. Mohutné stromy sice nechybějí úplně, ale pokud už na ně narazíte, jedná se většinou o různě osekané a následně obrostlé křivostromy.

Doba se ovšem mění a mění se i Turecko a jeho vegetační pokryv. Nevím sice kdo, kdy a proč rozhodl o změně, ale i v Turecku usoudili, že chtějí mít lesy plné rovných dlouhých stromů. Začali se vzdělávat, pozvali odborníky a založili vysoké lesnické školy. Ostošest také sázejí, zejména duby a borovice. Většinou na opuštěné pastviny, kterých přibývá tak rychle, jak se z tradičního odvětví stává okrajová a ostrakizovaná činnost.

Krajina se mění doslova před očima. Kamkoliv jsem v jihozápadním koutu země zavítal, viděl jsem lány mladých porostů, od nížin vysoko do hor. Turecké lesnictví je prostě úspěšné a práce mu jde pěkně od ruky. Vize a plány jsou velkolepé a je zřejmé, že se je podaří splnit, nebo i překonat. Země tak bude mít zanedlouho tolik lesů, kolik jich neměla minimálně posledních několik tisíc let. Milovníci lesa plesají a nelze se jim divit. Budoucí dříví bude kvalitní a bude ho dost, nové porosty navíc poskytnou tolik žádaný stín a možná trošku ochladí celou krajinu. Nic ale není černobílé a zisky jednoho znamenají ztráty druhého. V případě tureckého zalesňování jde zejména o flóru a faunu nelesních ploch, kterým pomalu zvoní umíráček.

Měnící se krajina

Turecko je z pohledu evropských entomologů a ochránců přírody zemí zaslíbenou. Zdejší druhové bohatství je s tím naším nesrovnatelné, druhy stojící u nás na pokraji vyhynutí jsou zde běžné, ale najdete tu samozřejmě spoustu unikátů, pro které je Evropa příliš malá, studená nebo zalesněná. A právě v lesnatosti a podobě lesů je zakopán pes. V Turecku totiž prosperují zejména druhy otevřených ploch, zarůstajících pastvin, světlých lesů a dalších biotopů, kterých je u nás – a tím myslím Evropu, nejen Česko – nedostatek, dále ubývají anebo chybějí docela. V Turecku jich dodnes najdete miliony hektarů a na takové rozloze není problém udržet početné populace druhů, které jsou u nás ohrožené.

Situace se ale mění, a to poměrně rychle. Pastevců ubývá a s nimi i pastvin. Mladým lidem se totiž nechce trávit půl roku kdesi mimo civilizaci a bavit to přestává i ty starší. Země se navíc ekonomicky vzmáhá a stále více se podobá západnímu světu, v němž už není pro pastevce příliš místa. Kromě toho vláda zavádí různá administrativní opatření, mimo jiné proto, aby ochránila nově vysazované i starší porosty před okusem zejména kozami. Výsledkem je samovolné opouštění pastvin, které pak mohou být cíleně zalesněny.

Zároveň se mění podoba stávajících lesů: nízké křivolesy, kde nedochází k okusu, rostou do výšky, jiné jsou cíleně převáděny na nepravé kmenoviny, tak jako před desítkami let u nás. Důsledkem je ústup volných ploch, houstnutí, tmavnutí a homogenizace těchto porostů. Všechny tyto procesy přitom znamenají zmenšování rozlohy biotopů, které nám v Evropě velmi výrazně chybějí. Vzhledem k výchozímu stavu, rozloze země a krátké době od počátku akcelerace těchto procesů samozřejmě není situace v Turecku nijak kritická, ale jde o směrovaný proces, na jehož konci rozhodně není vidět světlo. Během pár desetiletí se totiž může situace podobat Evropě, kde se jen s velkým vypětím snažíme zachránit poslední zbytky nebo podobné biotopy uměle vytvářet.

Hrozivé na celé věci přitom je, že Turci jsou velmi šikovní a jejich práce se jim daří. Energie, kterou lesnictví věnují, je obrovská, stejně jako finance a nasazení studentů, profesorů a mnoha dalších. Ačkoli se pohybujeme ve Středomoří, krajina se v jednom zásadním rysu liší od Chorvatska, Řecka nebo dalších jihoevropských zemí: prakticky zde nevidíte plochy spálené požáry, nejen ty nekonečné, od obzoru k obzoru, ale ani menší. Ne že by snad v Turecku nehořelo, tak daleko ještě nejsou, ale jejich snaha o předcházení škodám a jejich eliminaci přináší na první pohled viditelné výsledky. I ve svažitém terénu uprostřed země nikoho budují požární nádrže, a pokud už k požáru dojde, plochy okamžitě znovu zalesňují. Podtrženo, sečteno – v Turecku zvoní bezlesí, lesostepi a světlým lesům umíráček.

Evropská perspektiva

Evropské lesy jsou jiné. Ty české každý zná, takže není třeba zdůrazňovat jejich hlavní slabiny z pohledu ochrany přírody: nevhodná druhová skladba, stejnověkost, nedostatek světla a mrtvého dřeva a velké obnovní prvky. Jinde v Evropě se nízké, střední či sdružené lesy udržely ve větší míře, ale ani tam není situace zdaleka ideální. Z pohledu ohrožené světlomilné fauny a flóry pak je v řadě případů ještě horší, ačkoliv zde zůstalo zachováno třeba seřezávání stromů (pollarding) či výmladkové hospodaření (coppicing), které se větší části našich lesníků, ale i některým ochranářům zdají jako exotické barbarství.

Konkrétní podoba lesa je však v našem případě spíše prostředek než cíl sám o sobě. Jde o to, že takto udržované či pěstované lesy mají mnohem větší strukturní diverzitu, a na menší ploše tak mohou hostit větší spektrum druhů. Důležité je to hlavně pro část těch nejohroženějších, které v běžných lesích, ba ani v bezzásahových pralesích nenacházejí vhodné podmínky. Některé z nich, např. saproxylofágní druhy, se zatím alespoň v našich podmínkách udržely v parcích, zahradách a městské zeleni, ale i tato stanoviště dostávají v posledních letech citelně zabrat, a s nimi i ohrožený hmyz. Na vině je vysoké stáří řady stromů, stejnověkost prvků městské nebo parkové zeleně a také nevhodně nastavené pobídky, které bohužel finančně motivují i samotné kácení, nejen nové výsadby. Najednou tak končí rozřezány jedny z posledních refugií řady druhů. Druhy vázané na lesní světliny, ale nežijící ve dřevě, jsou na tom ještě hůře.

Proč o tom však takto zeširoka mluvím? Zejména proto, že z většího nadhledu je na tom řada v Česku nebo v celé Evropě ohrožených a vzácných druhů ještě relativně dobře. Mnohé z nich totiž dosud velmi dobře prosperují v Turecku či ještě blíže na Balkáně. I tam však dochází k rychlým změnám, navíc tam převažují naše evropské druhy, zatímco Turecko hostí mnohem bohatší faunu a flóru. Likvidace tureckého bezlesí a tamních světlých lesů tak bude mít na celkovou biodiverzitu mnohem horší dopad než vyhynutí některého z druhů u nás v Evropě.

Tím samozřejmě nechci říct, že nemá smysl chránit přírodu i u nás. Rozhodně má. Už proto, že se snažíme zachovat něco, co sem patří a naši přírodu obohacuje. Ale rád bych také přiměl k zamyšlení každého, kdo má šanci přispět k tomu, aby změna nastala i za našimi hranicemi, aby tam neopakovali chyby, kterých jsme se dopustili a jejichž neblahé dopady si uvědomujeme. S kolegy z celé Evropy jsme se o to snažili už přímo v průběhu zmíněné konference.

Bylo totiž velmi zajímavé sledovat, čeho se týkají příspěvky turecké a čeho mimoturecké. Evidentně nebyla náhoda, že ty turecké byly lesnické a ukazovaly zejména úspěchy, kterých dosáhli při eliminaci škod způsobených pastvou, a týkaly se rozsahu nově zalesněných ploch. Naproti tomu evropské příspěvky, tedy ty, které nebyly čistě botanické, zdůrazňovaly nutnost návratu k tradičním formám hospodaření jako nezbytnému předpokladu pro udržení mnoha druhů u nás chráněných. Chvílemi bylo až komické sledovat, jak moc se v našich cílech míjíme, a člověk znalý vyjednávání s našimi lesníky se cítil jako doma. A není se co divit, protože alespoň v Ispartě čerpají spoustu zkušeností na českých lesnických školách. Někdo v tom může vidět úspěch našeho lesnictví, jiný ironii osudu a hrozbu pro část tamější fauny a flóry.

Nemá smysl končit pesimisticky. Turečtí kolegové sledovali naše přednášky poměrně pozorně, ptali se nás a snažili se s nově nabytými informacemi vyrovnat. Nedělám si iluze, že jsme je přesvědčili, zastavili nastartovaný proces a přiměli je ke změně kurzu, pokud jde o zalesňování. Ale minimálně u některých z nich se to povedlo. A nebyli jsme na to sami. I mezi nimi byli entomologové a ochranáři, kteří díky spolupráci s jinými pracovišti pohlížejí na věc podobně jako naše ochrana přírody. Jde jen o to, zda se jim podaří prosadit uchování dostatečných ploch, které umožní dlouhodobé přežití jak u nás ohrožených a chráněných druhů, tak těch, které jsou endemity Blízkého východu.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie

O autorovi

Antonín Krása

Mgr. Antonín Krása (*1977) vystudoval ekotoxikologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2004 pracoval v týmu Vojtěcha Novotného na Nové Guineji, nyní se v AOPK ČR zabývá druhovou ochranou bezobratlých, obojživelníků a plazů.

Doporučujeme

Návrat Široka

Návrat Široka

Pavel Pipek  |  9. 2. 2018
Zpráva, která na mě právě vyskočila na Twitteru, by asi většinu Evropanů nechala chladnou, ale mé srdce buší tak, že mám chuť okamžitě vyskočit z...
Rytíř našich vod

Rytíř našich vod

Marek Janáč  |  5. 2. 2018
Na stěně ve své kanceláři má vystavené krunýře velkých raků. Za jeho pracovní židlí v akváriu rak. V knihovně knihy o racích a v laboratoři ve...
O kvantových počítačích a šifře RSA

O kvantových počítačích a šifře RSA uzamčeno

Jiří Poš  |  5. 2. 2018
značným příslibem pro výpočetní systémy budoucnosti je rozvíjející se obor kvantových počítačů. Představují naději, že eliminují některá vážná...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné